Česká literární xenofobie: Bílá nemoc aneb Jak terorista málem nastolil světový mír

Cyklus úvah pod názvem Česká literární xenofobie vznikl na základě takzvaného "druhého čtení". Jde o soudobé hodnocení, jemuž autor podrobil díla klasických i moderních spisovatelů, se kterými se jako většina čtenářů a diváků poprvé setkal ve školní a studentské knihovně a byl veden k jejich nekritickému uctívání.

Ústřední konflikt hry Karla Čapka Bílá nemoc (1937), dramatu o třech aktech ve 14 obrazech, definoval autor jako tragický. Zemi, v níž se odehrává její děj, ovládl Maršál, zavedl diktaturu a připravuje se k válce, která má za cíl světovládu ospravedlňovanou jako národní sebeuskutečnění.

Do této situace jako katalyzátor zasahuje takzvaná bílá nemoc, infekční onemocnění postihující lidi nad čtyřicet pět let. Oficiální lékařská věda si s epidemií neví rady, umí doporučit jen izolaci nemocných v koncentračních táborech, dezinfekci a prostředky zmírňující bolest.

Projevy bílé nemoci - nejprve necitlivá bílá skvrna na pokožce a nakonec odpadání kusů masa od kostí, jakási obdoba malomocenství - symbolizují podle autora krizi bílé civilizace. Ta si dosud nedokázala vybrat mezi dvěma vývojovými tendencemi: zbožněním vůle k moci a humanitou.

Humanitu ztělesňuje osamělý chudinský doktor řeckého původu jménem Galén. Byl vojenským lékařem, viděl umírat své bližní na obou stranách fronty, poznal rub oslavovaného válečného hrdinství a předsevzal si vykonat vše pro to, aby k válkám napříště nedocházelo.

Byl kdysi asistentem na státní klinice slavného doktora Lilienthala, kde mu pro doslovnost jeho víry ve vyznávané ideály přezdívali doktor Dětina. Dramatik ho však obdařil nejen politickou bezmocí, ale pro tragický konflikt ho vyzbrojil velkou silou: znalostí léku hojícího bílou nemoc.

Doktor Galén se objevuje před diváky na Lilienthalově klinice poté, co jim hra předestřela peklo, jemuž jsou vystaveni pacienti napadení bílou nemocí. Umírají, a šéf kliniky dvorní rada Sigelius, zeť velkého mrtvého Lilienthala, zastírá apokalypsu profesionálními žvásty.

Lék úspěšně potírající bílou neboli Čengovu nemoc objevil doktor Galén sám a na vlastní pěst. Pokud se znalec dějin lékařské vědy nebo přímo vědec bouří proti tomuto motivu jako nevěrohodnému, je to nepodstatná námitka stejně jako výhrada, že moderní diktatura by si s Galénem poradila.

Galén totiž poté, co mu Sigelius povolí vyzkoušet na klinice účin léku, a poté, co se dokáže, že lék zabírá, oznámí novinářům podmínku, pod níž jej zpřístupní veřejnému použití: státní moc musí slíbit a prakticky zajistit světový mír a mírovou politiku.

Podmínku Maršál samozřejmě odmítne splnit navzdory tomu, že bílou nemocí onemocní i Maršálův nejbližší spolupracovník baron Krüg, hlavní dodavatel zbraní potřebných pro válku. Tváří v tvář smrti dokonce tak zcela neobstojí baronův vlastenecký cit a smysl pro oběť.

Maršál si Galéna předvolá, vymění si s ním otevřeně názory, nařídí mu barona vyléčit a pohrozí mu vězením, jestli se nepodrobí. K uvěznění však nedojde. Konflikt uvolní zpráva, že se baron zastřelil. Maršál zároveň nevyužije možnosti vyrvat Galénovi tajemství léku násilím.

Tak se Galén dále zabývá léčením bílé nemoci, aniž umožní hromadnou výrobu svého léku. Poskytuje jej pouze svým chudým pacientům, kteří prý nemají žádný vliv na světové dění. Praktikuje výběrovou zdravotní péči podle vlastního uvážení a hra tuto selekci názorně předvedla.

V pacientovi převlečeném za žebráka odhalil Galén Krüga a nepřijal ho k léčení: baron totiž přísluší ke třídě ovlivňující osudy světa. Tak dopadne i nemocná Matka, a to jen proto, že ji do ordinace přivede Otec, právě stanovený účetním ředitelem Krügova podniku. Patří tudíž k mocným.

Otcovu služební kariéru umožnila bílá nemoc, jež řádila mezi jeho dosavadními nadřízenými. Otec si je vědom, čemu vděčí za postup. Na druhé straně je zřejmé, že jako účetní ředitel nemá žádný převratný vliv. Galén nakonec Otce vyzve, aby aspoň na své postavení protestně rezignoval.

Není tato podmínka splnitelná? Člověk přece může žít, aniž je účetním ředitelem, zejména když rezignací na kariéru zachrání svou životní družku. Ale Otec nechce riskovat, že se ocitne bez obživy a v nemilosti. Když se mu nepodaří Galéna obměkčit, označí ho za bezcitného padoucha.

"Tak vidíte, vy se taky živíte .. .válkou!", zní Galénova výčitka. "Člověk nemůže od lidí nic žádat." Je ovšem otázka, zda Galénovy požadavky na lidi nejsou uskutečnitelné jen zdánlivě, a to za cenu vážného poškození bezprostředních zájmů. Má Galén právo lidi k takovému poškození nutit?

Takovou otázku si Galén nesmí připustit. Obhajobou skupinových lidských zájmů se zabývá politika. S tou Galén nemá nic společného. Je si jist, že vidí za její hranice. Proto svůj plán spásy míru a světa prosazuje nelítostně a jednotlivé životy utrácí bez váhání.

V autorském úvodu ke hře Čapek přiznává, že jako představitel humanity obstojí Galén jen tehdy, převezme-li tvrdý postup nepřátel. Proto autor konflikt svého dramatu vykládá jako tragický. Galén je nejen Maršálův protihráč, ale i dvojenec. Vybrané lidské jedince bere jako rukojmí.

Nelítostný postup získá v dalším ději vyhlídku na úspěch. Bílá nemoc napadne samého Maršála. Ten sice osvědčil mimořádnou statečnost při návštěvě oddělení s umírajícími pacienty, okázale podal ruku smrtelně nemocnému Krügovi, ale na bílou skvrnu na své hrudi reaguje jako obyčejný člověk.

Maršálův biologický strach se sice zpočátku jeví jako překonatelný, zejména když jej překřikují davy nadšené pro válku, ale posléze spolu s přímluvou Dcery a Krüga mladšího přiměje diktátora k rozhodnutí vyhovět Galénově podmínce, zastavit válku a vstoupit do dějin jako budovatel míru.

Nenápadný, směšný a původně bezmocný Galén jako by tedy vyšel z konfliktu vítězně. Vnutil svou představu humanity nesmiřitelným protihráčům, protože je úspěšně vydíral hrozbou smrti, místo aby je léčil. Ordinoval jim dobro, ač je za dobro nepovažovali. Počínal si jako terorista.

Zradu na lékařském poslání zakotveném v Hippokratově přísaze a uplatnění teroristické metody ospravedlňuje fakt, že Galén má pravdu. Mír a humanita je lepší perspektiva než diktatura a válka spolu s bílou nemocí. Vnutit lidem násilně takovou pravdu není jen Galénovo právo, ale i povinnost.

Galén proto přestal být v první řadě lékařem a stal se zachráncem lidstva. Prostředky, jichž použil, byly posvěceny dosaženým cílem. Jeho příběh přitaká teroristům všeho druhu, pokud jsou jejich motivy stejně ušlechtilé a přesvědčivé jako Galénovy. Takové jsou subjektivně vzato velmi často. Málo na tom změní skutečnost, že se události v Čapkově dramatu na poslední chvíli zvrtly nečekaným směrem a válce se přece jen nepodařilo zabránit. V posledním obraze třetího a závěrečného aktu ušlape doktora Galéna zástup s prapory, který demonstruje na podporu války.

Jak se to stalo? Galén je v tu dobu ohlášen u Maršála a má všechny důvody k tomu, aby si pospíšil a sklidil plody svého vítězství. Zcela nesmyslně se však pustí do slovního sporu s demonstranty, kteří netuší, že Maršál už s válkou nepočítá. Galénova smrt z rukou davu je autorsky schválná.

Proč dramatik svého hrdinu zbavil života tak náhodně a nelogicky? Kdyby tak neučinil, musel by totiž vyostřit a dořešit zápas o ovlivnění dějin, zápas, jehož výsledek lze těžko předvídat. Podařilo by se Maršálovi zastavit běh války připravené tak dobře a tak toužebně očekávané tolika občany?

Jsou diktátoři skutečně neomezenými hybateli dějin? Mohou se takovými hybateli stát jejich protichůdci a dvojenci zároveň, to jest teroristé vedení ušlechtilými myšlenkami? Nevyplynul by z důsledného domyšlení konfliktu dramatu závěr, že dějiny se vyvíjejí jinak a iracionálněji?

Neměl dramatik něco podobného na mysli, když vrhl Galéna, málem vítězného teroristu prosazujícího mír a humanitu, pod nohy zfanatizovaných stoupenců války? Nevyjádřil tím obavu z apokalyptického vyústění situace, v níž humanita musí sáhnout k antihumánním nástrojům?

Diktatura jako triumfující soupeřka demokracie budí občas v přesvědčených humanistech reakce sahající k projevům zoufalství a k apokalyptickým vizím. Jen tak si lze vysvětlit výron dramatikovy obraznosti, který apoštolovi lidskosti připsal rysy teroristovy.

Terorista v politickém rámci ovšem není a nemůže být protiváhou diktatury, tím méně protiváhou úspěšnou, schopnou změnit nelidský řád v lidský. Galén však svou teroristickou podstatu dovedně zastřel vnější nepraktičností, ale i tím, že přichází z nepolitické sféry.

Dramatik zřejmě sdílel názor, že politika a politikové, kteří dopustili ve své zemi nástup diktatury, nikdy nedokáží obrátit situaci k lepšímu. Pochyby mohou přitom budit i politikové světoví, kteří si s agresivní diktaturou nevědí rady a ustupují jí v domnění, že tím její agresivitu oslabí.

V Galénově portrétu se zračí obecná i autorova skepse vůči tradiční politice a jejím nástrojům. České zklamání ze zrady západních demokracií dokonce později vedlo ke zhoubné poválečné iluzi, že je nemocnou západní demokracii nutno léčit injekcemi komunistické teroristické diktatury.

Na Galénovi je jeho obecné lidství dodnes přitažlivé. V doslovu k vydání pěti Čapkových dramat v nakladatelství Český spisovatel v roce 1994 interpretuje Jiří Holý Galéna takto: "Člověk obyčejný, nenápadný, který si uchová mravní sílu a statečnost, může v pravou chvíli pohnout dějinami."

Terorista však dosud dějinami nepohnul a ani napříště zřejmě nepohne. Ačkoli to pro moralizujícího kritika světa bude těžko přijatelné, budou tok dějin podstatně ovlivňovat důsledky tradiční demokratické politiky, a to i při jejím osudovém selhávání a opožďování za naléhavými situacemi.

Tato politika si dovedla poradit s hitlerovskou třetí říši, která byla Čapkovi nepochybně modelem Maršálova státu. Trvalo sice dlouho, než demokratické státy světa dozrály k poznání, že je válka s nacismem nevyhnutelná, ale byla to jediná cesta k cíli: cesta světové politické koordinace.

Dlouho trvaly i poválečné pokusy pojmout svět jako místo mírového soužití demokratického systému s totalitním. Skončily pádem nejvýznamnějšího představitele druhého z nich. Konec studené války sice nevyřešil vše, ale tradiční politiku i s její bídou potvrdil jako jediný jednací rámec.

Čapkův doktor Galén je příznačný umělecký doklad určitých představ, které v českém povědomí existují dodnes a které zakládají xenofobní vztah k lidem údajně ztělesňujícím síly, jež politicky ovlivňují běh dějin. Ten vztah je domněle plebejský, ale ochotně se mu oddávají i intelektuálové.

Doktor Galén s lítostivým slovním komentářem, ale bez jakéhokoli zaváhání posílá svévolně vybrané představitele těchto sil do koncentračního tábora mezi infekčně nakažené odsouzence k děsivé smrti. Místo důsledného výkonu vlastního povolání staví lidem před oči příklad úsilí o spásu světa.

Tento mesianismus, u Čapka pouhý básnický obraz, provází jako podtext české infantilní pohrdání politikou. A postřeh o Galénově spříznění s minulými i současnými teroristy zní kacířsky a mezi dosavadními hodnoceními Bílé nemoci se nevyskytl.

Diskuse