Dobré dílo Josefa Floriana a jeho skrytá opora

Osudy a dílo Josefa Floriana jsou sice již vcelku dobře známy, význam tohoto geniálního hledače hodnot však není ve svém nejvýznamnějším jádře stále doceněn. Jistě se ozve námitka, že se o Florianovi ví, že se o něm píše a hovoří, že staroříšská tradice nijak nezanikla atd. Nepochybně je to zčásti pravda, přesto však trvá neodbytný pocit, že tu došlo k nějakému nedorozumění. Nikdo ovšem neupírá Florianovi jeho význam, vyzdvihuje se jeho snaha o pečlivě vydanou knihu, to v prvé řadě, zmiňuje se jeho vliv na celý okruh lidí činných v české kultuře, s úctou se bere na vědomí jeho zájem o myšlenkové proudy v katolické církvi, vzpomíná se na nesčetné významné návštěvníky jeho staroříšského domova a ovšem i na pár kuriózních příběhů spojených s jeho nezvyklým zjevem či chováním. To všecko ano - potíž je ovšem v tom, že pohled na věci se tak málo změnil. Je to stále ještě pohled jeho současníků, to znamená (až na krásné výjimky) optika lidí typu Arne Nováka. Na samém okraji věci pak ještě zbývá jakýsi krajinský zájem o florianovské deriváty, téměř škodlivý.

Zhruba v těchto letech si můžeme připomenout kulatých sto let od Florianových edičních začátků, které nám budou nutně splývat s jeho uhranutím dílem Leona Bloy. Tento jeho až iritující obdiv pro mnohého z nás poznamenal Florianův profil až přespříliš. Ale nezapomínejme v této souvislosti na nešťastné poměry starorakouského katolicismu. Způsob, jakým se Florian s Bloyem bezpodmínečně ztotožnil, nám mimo jiné zjevuje míru jeho roztrpčení nad zploštěním veškerého života víry. Společným jmenovatelem všeho neštěstí, všeho selhání víry, byl pro oba muže fenomén zvaný buržoa. Pro oba se také evangelium dočkalo zrady právě jeho snahou a v míře daleko větší, než od otevřeně odpadlého, ale nakonec čistšího proletariátu.

Bloyův příklad zapůsobil na Floriana tak pronikavě, že mu, sám téměř bez prostředků, po léta vypomáhal i materiálně, posílal mu příspěvky ze svého i z toho, co sebral po známých, že dokonce, v odpověď na Bloyovu stížnost ohledně pokleslé služebné, mu zcela vážně nabídl služby své těžce vydobyté snoubenky. Toto, soudnýma očima nahlíženo, až absurdní gesto pomůže možná pochopit, čím Bloy pro Floriana byl. K té, jež měla na snoubencovu horlivost doplatit, totiž k Františce, dceři bednáře Stehlíka z Cidliny, mi bude potěšením se ještě vrátit.

Je všeobecně známo, že Florian z Leona Bloy přeložil, nebo alespoň vydal téměř vše; neopomeňme však zdůraznit, že si i tehdy zachoval smysl pro proporce. Listujeme-li dnes řadou prvních sborníků Studia, jimiž svou ediční činnost zahájil, zaujme nás skutečně nezvyklé bohatství autorů a námětů, které s jeho Bloyem souvisí zcela volně nebo vůbec ne. Objevují se texty francouzského filozofa Blanc de Saint-Bonneta, jistě jedny z prvních překladů z Rilkeho, Andreje Bělého, mystické texty Jana Taulera, Mechtildy Magdeburské, Hildegardy z Bingen, stojící v přímém protikladu k soudobé náboženské publikační praxi. Proč toto vše připomínáme? Především proto, aby se ozřejmil jeden ze základních a stále opomíjených Florianových rysů, jímž byla jeho obdivuhodná intuice. Nezvyklé bohatství objevných textů se už od samého počátku jeho edičního snažení udrží téměř po čtyři desetiletí a teprve nemoc a protektorátní úřady s tím udělají konec.

Už první léta vydávání nejsou nijak povzbudivá, knihy se mu často vracejí poškozené a nečtené, ale Florian je kdosi nezničitelný: v podmínkách krajní chudoby, kdy v jeho rodině prý někdy obědvaly už jen děti, podstupuje svůj nerovný boj vždy "s pomocí Boží a přátel studia", jak zní jeho krásné zaklínadlo.

Pro tak rozrůzněnou ediční činnost potřebuje ovšem odpovídající knihovnu. Ta, kterou za léta života vybudoval, neměla patrně obdoby - v koncepci a kvalitě určitě ne. Doplňovala ji řada kartonů, ve kterých si Florian ukládal svou sbírku grafik, na kterých mu velice záleželo. Tady skutečně nešlo jen o nějakou sbírečku náhodně dostupných věcí. Vedle pověstných Rouaultů byla jejím jádrem celá řada děl německých expresionistů: Noldeho, Kandinského, Grosse, Meidnera, Franze Marca. Výčet by mohl pokračovat od Goyi přes Daumiera, Steinlena až k Munchovi a Chagallovi, nehledě na umělce domácí: Váchala, Čapka, Bílka. Zásilky mu přicházívaly - vzhledem k odlehlosti místa - často za velmi dobrodružných okolností. Pošta fungovala zvláště v zimním čase v podmínkách, které by se zdály až zábavné, kdyby se netýkaly takových vzácností jako právě Rouaulta, Muncha či Gauguina. Stejně zábavným by pro nezúčastněného mohl být způsob jejich splácení z Florianovy prázdné kapsy.

Při této příležitosti by bylo dobré připomenout velkorysost jeho bratra Jana, tesaře ze sousedního Hladova, který, pokud mu to bylo jen trochu možné, nikdy neselhával a o němž Florian píše kdesi v dopise: "Sám arci nejsem tak hrdý, anžto beru krotce svůj zob a otop z ruky bratra Jana." Tento jeho bratr (v rodině nazývaný výhradně "kmotříček") nechal pak dokonce Florianovým zbudovat ve Staré Říši dům a právě v něm se legendární Florianova knihovna, do té doby stísněná v bednách chalupy u Punčochářů, ukázala v plné kráse.

Celou dlouhou historii Florianova Dobrého díla provází ovšem řada jmen jeho přátel a spolupracovníků, kteří se na jeho projektu nějak podepsali. Vedle předčasně (a pro Floriana nešťastně) zemřelého P. Josefa Poláka to byl výjimečný zjev básníka Jakuba Demla, který se na edičních počinech podílel se stejným zápalem, s jakým se pak střídavě dostával s Florianem do křížku. V obdobích smíru byl i velkorysým mecenášem. Dlouholetými spolupracovníky byli pak Antonín Ludvík Stříž a Otto Albert Tichý, kteří se však později s Florianem rozešli, a pak ještě pilný překladatel latinských textů a Florianův zpovědník P. Ludvík Vrána. Ze známějších jmen byli Florianovi nakloněni Josef Čapek, Vlastislav Hofman, Jaroslav Benda, z literátů pak Durych, Čep, Zahradníček a další osobnosti, často katolického zaměření, a ještě před nimi pak František Odvalil, dnes přehlížený básník, jinak vězeňský duchovní. Později se objevují jména jako Karel Schulz, břevnovský Anastáz Opasek a ovšem i bratři Vokolkové, z nichž nejstarší Vlastimil byl i nezištným a trpělivým tiskařem mnoha Florianových publikací. Jedním z nejplatnějších a nejvytrvalejších pomocníků, zvláště ve vyhledávání nových titulů a jejich překládání, byl samozřejmě také Bohuslav Reynek.

Tato dlouhá řada jmen by však neměla zmenšovat význam a úlohu Florianovy obdivuhodné intuice, která mu umožnila ve velmi zaostalých podmínkách v krátkém čase rozpoznat a českému čtenáři přiblížit díla, která v nejednom případě zbytek Evropy poznával mnohdy až po desetiletích. Nejde tu jen o notoricky známý případ Georga Trakla a o první české překlady z Franze Kafky. Kdo se ale před ním vážněji zabýval Péguym či Bernanosem, o Bloyovi ani nemluvě? Kdo před ním vydal něco víc od Williama Butlera Yeatse? Kdo se zajímal o Blondela a Maritaina? Kdo o Guardiniho, kterého Florian soustavně sledoval? Kdo u nás slyšel o Šestovovi, Rozanovovi, Čaadajevovi jinak než od něho? K tomu přistupuje Florianův enormní zájem o díla apoštolských Otců a o patristiku vůbec. Zatímco církevní kruhy nebyly k probuzení, on byl v této sféře důsledný po celou dobu své ediční činnosti, nehledě na jeho soustavný zájem o vrcholné mystiky i o staroslověnské či barokní dědictví zprostředkované patrně výborným Josefem Vašicou. Sem nakonec patří i jeho exkurzy do domény východních liturgií, zvláště arménské, i jeho sen vydat jednou hymny svatého Efréma, pro které se nikdy nenašel překladatel ze syrštiny.

Pro Floriana byla příznačná i lehkost, s jakou se dovedl orientovat v hodnotách domácí české kultury. Nejedná se tu jen o Březinu, Bílka, Zeyera či Dyka, ale i o Váchala a mladé Čapky, Gellnera, Weinera i Kolmana Cassia a dokonce i o Josefa K. Šlejhara, dnes opět aktuálního. Když o něco později vydává Vladimír Holan svůj Sen, Florian píše: "Kritika bude zase mluvit o ,dílku'. My však pravíme: událost." Nelze tu vyjmenovat všecky jeho trefy, pregnantně formulované v krátkých anotacích, ve kterých ho občas stejně dobře zastupoval Reynek.

Úmyslně tyto věci vyzvedávám proto, že ani po stu letech není Florianova tvář zcela očištěna od nánosů, které se v jeho generaci ustálily na představě bojovného podivína a outsidera tupícího dobře zavedené hodnoty. Je pravda, že za něco si mohl sám: byl polemikem zbytečně nešetrným, někdy, zvlášť v mladších letech, se těžko oprošťoval od své zvláštní optiky újezdního proroka, který se nechává vzrušovat pomíjivými incidenty bezprostředního okolí. I s odstupem let je těžké říci, kdo v něm vlastně tohle způsoboval. Vizionář? Venkovan? Či dokonce Kelt, kterého v něm viděla Suzanne Renaudová? Tato jeho stránka stála k jeho kritičnosti, soudnosti, schopnosti odhadu v dost příkrém protikladu. Byla to prostě jeho nejkratší dimenze a musíme se s ní smířit.

Zmínil jsem se hned na začátku o stém výročí Dobrého díla, které se dá počítat trochu volně, ale tím se zabývat nemusíme. Chtěl jsem však krátce připomenout ještě památku kohosi jiného, památku bytosti, která Dobrému dílu pomohla skutečně velikou měrou a k tomu ve vší tichosti. Je řeč o Florianově ženě Františce, od jejíhož narození uplynulo letos v únoru 120 let a od sňatku s Josefem Florianem rovných sto let. Dalo by se docela mluvit o stu let, kdy o ní v souvislosti s Florianem a jeho Dobrým dílem nepadlo téměř ani slovo. Je pravda, že bednářova dcera z Cidliny u Želetavy nemusí být pro literární historii žádné téma, v jejím případě to však platí jen zčásti. Vždyť jenom dík její nekonečné trpělivosti se mohl Josef Florian věnovat svým záměrům a snům naplno. A toto "naplno" znamenalo také, že ta trocha peněz, která se v domě nikdy dlouho neohřála, nepůjde do hospodářství, ale do některé z tiskáren nebo do antikvariátů v jí neznámých zemích. A když u jejích dveří zastavil povoz či sáně, respektive trakař, většinou to nebyl příspěvek do domácnosti, ale náklad čerstvého čísla Archů nebo draho pořízené rarity z Lipska či Paříže. Musila svého muže opravdu milovat, když bez velkého stěžování po desítky let obsluhovala jeho početné a často dlouhodobě pobývající hosty. Bylo jí souzeno stát se dvanáctkrát matkou, vyrovnávat se s výkyvy Josefovy nálady a s pohrdáním jeho sestry Antonie. Přesto se kdysi svěřila dceři Evě, že být ještě jednou děvčetem, žádného jiného by si nevzala než zase tatínka.

Když jsme na sklonku války v roce 1944 byli z našeho domova v Petrkově vykázáni, Florianovi nás pozvali k sobě a nechali nás bezplatně bydlet ve světnici, kterou ještě krátce předtím obýval otec Florian. Jednali s námi jako s členy rodiny a teta Antonie nečinila výjimku. Paní Florianová, na kterou naše přítomnost nutně dolehla nejvíc, se nemohla chovat upřímněji a otevřeněji.

Kdo by chtěl mít ponětí o skryté veselosti a zároveň odolnosti této drobné ženy, musel by zažít ty chvíle, kdy ona, jako první ze všech, brzy ráno probouzela dům praskotem ohně a velkým šploucháním škopků vody, které tak ráda doprovázela zpěvem starých kostelních písní, jimž vzápětí odpovídaly z klece obě hrdličky. Nám, kteří jsme se s ní vídali po celý jeden rok, bylo vždycky divné, že tak málo návštěvníků Staré Říše si ji trochu víc vrylo do paměti - jako kdyby zase jednou vítězila litera nad duchem.

Tato odbočka mi připadala velmi potřebná k pochopení onoho trochu zázračného fungování Florianova Dobrého díla. Vedle jeho intuice tu stojí její oběť, oběť ženy, která byla živou ilustrací Písma, že "veselého dárce miluje Bůh". Na Josefa Floriana si často vzpomenu, když mi přijdou na oči dva z nejkrásnějších Březinových veršů: "Hle, cestou v obilí skrytou, /.../ žnec neviděn kráčí, však po klasech lesk jeho ocele hraje..." V tom nejpozoruhodnějším, co v něm bylo, kráčí Josef Florian i dnes jakoby neviděn, přesto však, nepopiratelně, nad tím dobrým a dokonce nejlepším "lesk jeho ocele hraje".

Diskuse