Dům na skále Petrkov

Když jsem na konci sedmdesátých let, tedy zhruba před čtvrtstoletím, připravoval k vydání v edici Petlice souborné básnické dílo Bohuslava Reynka, byla pochopitelně zcela jiná doba a odlišná situace než je nyní. Sedmdesátá léta, na jejichž počátku v roce 1971 básník umírá, to bylo jakési provizorium, marné čekání. Všichni jsme si říkali zhruba toto: takhle to dál už nemůže jít, už nemůže být hůře. Ale ono bylo hůř stále "lépe" a snadněji, a stále ubývalo těch, kdo se nebáli říci to nahlas.

Po ukončení studií v Brně jsem po několika peripetiích zakotvil na delší dobu (téměř rovných deset let) v brodské, tehdy okresní knihovně, jež sice v minulosti byla Havlíčkova, ale už být nemohla, neboť "rebelovo" jméno nesla brodská kasárna. Vyjma korespondenci a pár básní jsem po několik let nic nenapsal, ale mnoho jsem tehdy četl a pokoušel se překládat, byl jsem neznámý v mnohém ohledu především sám sobě. S Bohuslavem Reynkem jsem se za jeho života setkal dvakrát, třikrát a pro veliký respekt jsem ze sebe vždy jen sem tam něco nepodstatného vykoktal. Při vůbec první návštěvě v Petrkově před pětatřiceti lety, kterou jsme podnikli společně s Karlem Křepelkou, se Karel při prohlížení grafik snaživě zeptal: To je stigmatizace svatého Františka? A Mistr petrkovský, jak jsme mu s Karlem začali mezi sebou říkat, téměř odsekl: Ale svatý František je už přece stigmatizovaný! (Šlo nejspíše o obraz Svatý František s hrdličkou.)

Živý Bohuslav Reynek mi nejvíc utkvěl v paměti, jak rozdělává oheň v hrubých kamnech ve vedlejším malém pokoji, na podzim roku 1970. Při zatápění klečel - ne snad na důkaz Holanova verše z Bolesti, že pravé velikosti nabýváme až na kolenou, ale, abychom nezavdali příčinu k případnému dalšímu mytologizování, protože tomu byl po léta prostě uvyklý. Ale i tak: "Sestra zima láme chrastí, bratr vítr listí smetá, daleko, na konec světa, do propasti." Petrkovský dům jsem potom znovu navštívil až po básníkově smrti a považuji za své veliké štěstí, že jsem se s ním postupně mohl po několik let sžívat a pohybovat se v něm jako "doma". Vděčím mu za přátelství, nejen s bratry Reynkovými, ale například také se Sergejem Machoninem, který na jaře roku 1975 uskutečnil opožděnou cestu do Petrkova, kam měl přijet a jako spolupracovník časopisu Výtvarná práce udělat velký rozhovor už v roce 1969. Vydávání časopisu však bylo mezitím zastaveno a obávaný divadelní kritik se dostavil s několikaletým zpožděním. Nakonec pobýval s rodinou několikery prázdniny za sebou v prostorném statkářském stavení. Často jsme se do pozdní noci doprovázeli po cestě z Petrkova do Lípy a zpět, protože jsme nedokázali přetrhnout nit započatého rozhovoru či neukončitelného sporu. Sergej byl člověkem, který měl zvláštní charisma říkat lidem pravdu o nich samých, většinou neurvale a často "nespravedlivě". Někdy se skutečně choval jako buchar. U mne mu vadilo, jak prý trestuhodně málo zmnožuji hřivny, které mi byly svěřeny. Proto mi v době ještě před Chartou nabídl, abych do chystaného slovníku spisovatelů, který nakonec vyšel v Torontu v omezení na pouhá fakta, zpracoval hesla o vesměs tzv. katolických autorech. Připravil jsem několik medailonů, kromě Bohuslava Reynka ještě zhruba deset dalších, mimo jiné Zdeňka Rotrekla, kterému jsem dal nakonec všechny medailony přečíst. Pamatuji si dodnes jeho patetický písemný výkřik: Nepřeceňovat Reynka! Když se o něco později pořadatelé Petlice rozhodli vydat Reynkovo souborné básnické dílo, obrátili se prý nejprve na různé povolanější osoby, ale dopadli tak trochu jako pán hostiny v evangeliu: jeden zrovna koupil pole, jiný si právě měl jít obhlédnout něco nepoměrně lukrativnějšího... Jen díky Sergejovi se nabídka dostala nakonec až ke mně.

Závěrečná studie k Reynkovu soubornému dílu Blázen jsem ve své vsi se mi psala dost ztěžka a do konečné podoby se zformovala až po několika pokusech. Nechtěl jsem jednak jen převyprávět, co bylo zatím o Reynkovi napsáno, jednak jsem cítil, že si ho jeho vykladači, jistě v dobré víře, zjednodušují. Že vztahy mezi vírou a poezií nejsou tak přímočaré, jak by se u básníka křesťana zdálo na první pohled, že "vnější" biblická a evangelní tématika ustupuje v průběhu básníkova života existenciálnímu uzemnění a ukotvení v duchu svatých Písem, z něhož nahlíží svět. Že mezi Reynkovým básnickým a výtvarným dílem při všech rozdílnostech existují spíše než povrchní asociace hlubinné souvislosti, na něž je krátká každá literárněvědná mechanika... I dnes jsem přesvědčen, že jediným spolehlivým klíčem k básníkovu dílu je sám básník, který nikdy nemluvil do větru. Je proto dost arbitrární tvrdit, že básníkova cesta k sobě samému byla započata až někdy v polovině jeho životní pouti. Genius loci? "Některé verše jsou tolik sepjaty s určitými předměty, stromy... že se mi zdá, jako kdyby byly od věčnosti v jejich atmosféře," to napsal dvaadvacetiletý Reynek Antonínu Ludvíku Střížovi do Staré Říše už v roce 1914. Toto je po mém soudu základní akord dobře rozlišitelný při všech proměnách Reynkovy postupně se oprošťující a zvnitřňující poetiky. Básník byl zcela mimořádný zjev už proto, že dokázal nejen unést nelehký dar víry, ale spojil ho v jedno s darem umění, který si tu pro názornost můžeme zjednodušeně charakterizovat jako magické dovnitř vypuklé zrcadlo - a díla umění pak jako výsledek jeho ohniskového soustředného efektu. Petrkov je domem na skále (vím, že ryze etymologicky jde zčásti o pleonasmus), ve dvojím smyslu. Jednak byl básníkovi po celý život nezaměnitelným opěrným bodem i kruhem a přežil všechny přívaly kalných dějinných vod. Jednak tu je básníkovo dílo, jež je domem na skále právě pro nás - a nemusíme je ani porovnávat s protrženými pytli s pískem, které dnes představují díla řady Reynkových souběžců či předběžců, jež neobstála ve zkoušce času. To není žádný pokus o mytizaci, ale lehce ověřitelná skutečnost.

Dnes je Reynkovo dílo v jiné, dá se říci přímo opačné situaci než před dvaceti pěti lety. Bylo by ovšem dobré a na čase vydat i Reynkovy krátké kritické texty, které psal většinou pro Dobré dílo a edici Atlantis v Brně. Po sebraných básnických spisech vycházejí občas i sporné nebo zbytečné antologie. Stále však dosud chybí Reynkova výtvarná monografie, která by v jedné knize zachytila jeho veškeré výtvarné dílo. Věře Jirousové patří veliká zásluha, že se tento nedostatek pokusila zmírnit katalogem k výstavě v Letohrádku Hvězda, kde jsou skvostně vypravené reprodukce Reynkových známých i méně známých kreseb či grafik. Nevím však, který čert milé Věře napískal, aby do katalogu zařadila text Martina C. Putny s apartním názvem "Proměny neproměnného". Nechápu, a nemíním to smlčet. Nechápu, jak je možné podobnou myšlenkovou smeteninu prezentovat jako vážný pokus o výklad Reynkova díla. Jakou podobu asi musela mít prvotní verze, kterou prý Suzette a Zbyněk Hejdovi odmítli přeložit do francouzštiny. Za všechny další alespoň jedna ukázka plytkých frází: "Životním pocitem je hluboké štěstí křesťana, který nalezl svou cestu." Odmyslíme-li si sentimentální mazlavost celé věty, není to v souvislosti s Reynkem ani jednou a ani na vteřinu pravda. A jedna ukázka obzvlášť komické vycucanosti z prstu, jíž má být Reynkova "podobnost s ruskými autory, opěvateli poetiky zchudlých panských sídel" - míněni jsou Čechov a Bunin. Nejsou to jen občasné vady na kráse, ale součást jednoho nedílného a kontinuálního blábolu. Zmatené je i vnějšně středoškolácké porovnávání Reynkovy poezie s básníky čínskými či japonskými, při němž Putna konstatuje zhruba toto: hele, ono je to skoro stejné. Právě tady bychom očekávali nepoměrně hlubší rozbor vycházející nejen z jakéhosi prozodického minima, ale především ze znalosti spiritualit, jež utvářely vnitřní svět každého z autorů. V žádném případě však není Reynkův svět obdobou leibnizovské či jiné předzjednané harmonie, v níž by se zde "tajemně" napravovala rovnováha světa porušená na jiném místě. Základní "tah" dějin je pro něj určen tím, že jsou dějinami spásy. Frázím typu: "Zapisování veršů, rytí grafik a nalévání mléka kočičkám (!!) má nesmírný význam pro celý svět, neboť tajemnými souvislostmi pomáhá vyrovnávat zlobu ve světě a napravovat jeho porušenou rovnováhu." by se Bohuslav Reynek buď vysmál, nebo by je při své prudší povaze hodil Putnovi na hlavu.

V polovině osmdesátých let jsem začal připravovat k vydání vzájemnou korespondenci Bohuslava Reynka s Josefem Florianem - pod pracovním názvem Cesta do Etiopie. Vzájemná korespondence 1914-1941. Soupis jsem s ideovým návrhem poslal jednomu exilovému nakladateli, ale ten si bohužel jen zběžně přečetl první Reynkovo kostrbatě přeuctivé psaní k rukám Josefa Floriana a usoudil, že je to nuda a raději za peníze náboženských institucí podporujících náš náboženský disent vydal Švandrlíka... Teď tato korespondence už několik let trčí v nějakém zapadlém nakladatelství, které mělo snad dobrou vůli, ale nejspíš jenom velké oči. Mrzelo by mne, kdyby právě tato v mnohém ryze pracovní, ale také důvěrná osobnostní korespondence měla vyjít rozředěna o dopisy jiným adresátům. Autor výše zmíněného akademického traktátce "Proměny neproměnného" v katalogu k výstavě v Letohrádku Hvězda hovoří o této korespondenci naoko zasvěceně, lituje jejího nevydání, ale z toho, co plácá, je více než zřejmé, že ji neviděl ani z hodně rozjetého vlaku. Že Florian Reynka někdy peskoval? Na druhé straně mu ovšem velice věcně - při vší autentické drsnosti - například rozmluvil v počátku dvacátých let nerozvážný plán cestovat do Francie za Rouaultem. Že ho nemístně poučoval? Na druhé straně se ovšem s ním a pouze s ním radil o věcech, které nesvěřoval nikomu jinému.

Namísto dodatečného blahosklonného poučování našich "apokalyptiků", že všechno bylo nakonec jinak a že neměli pravdu, by pro českou komparatistickou literární vědu bylo nepoměrně inspirativnější, kdyby se ve vší pokoře a skromnosti například pokusila srovnat ony apokalyptické tendence v české kultuře a literatuře s díly dvou katastrofistů - litevského básníka francouzského jazyka Oskara Milosze a litevského básníka polského jazyka Czeslawa Milosze, nositele Nobelovy ceny za literaturu z roku 1980. Mimochodem - dílo toho prvního bylo v Petrkově známo a velice ctěno.

P.S.

Na závěr si pro určité odlehčení dovolím předložit svou parodii Reynkových veršů, která vznikla v roce 1982, kdy jsem byl členem JZD Lípa - stejně jako Jiří Reynek. Krátce předtím navštívila Petrkov Rouaultova dcera Isabelle a my s Jiřím jsme se krátce na to stali členy ještě jiné instituce, Společnosti George Rouaulta v Paříži. Jeden náš vtipný přítel z Brna nám pak psal dopisy s adresou: Kolchoz ímeni Žorža Ruota.

Beránkovi bydleli v petrkovském domě od padesátých let a že jedna z jejich dcer se na konci let sedmdesátých provdala za brodského hokejistu (?) Vlka. V družstevním dvoře měla převahu prasata, ale do druhého chléva občas přivezli jalovice nebo býky, které jsem tehdy ošetřoval neboli krmil. A těch brojlerů neboli žírných kuřat byl u Reynků jeden čas plný dvůr.

Bohuslav Reynek
Předzimní smetí

Kdo že ho jednou vypoví,
ten bordel jako v tanku,
když rozvalí se Vlkovi
u Beránků?

Den ulomených násad
při zažehnuté svíci.
Namísto slunečních prasat
přijeli měsíční býci.

Za dveřmi vězení
brzy se zešeří,
dávno jsou snězeni
podzimu brojleři.

Tento a další dva texty tvoří příspěvky přednesené na letošní říjnové konferenci Literatura na Vysočině, kterou při 12. podzimním knižním trhu pořádalo nakladatelství Hejkal a Krajská knihovna v Havlíčkově Brodě.

Diskuse