Byla to cesta, která mě stála mnoho sil...

Vyprávění genmjr. Ing. Rudolfa Pernického, válečného výsadkáře, účastníka II. odboje a vězně komunistických lágrů

1. července 1915

Narodil jsem se v obci Krhová, která je dnes již součástí Valašského Meziříčí. Tehdy byla obec zásobárnou pracovníků blízkých skláren. I můj děda byl sklářem, ale jeho syn, můj otec, vystudoval v Meziříčí reálné gymnázium a stal se učitelem. Moje matka pocházela z rodiny sedláka, který měl současně hostinec - též v Krhové.

Ranné dětství jsem prožíval v osadě Santov rozkládající se v trojúhelníku mezi Rožnovem, Vsetínem a Valašským Meziříčím, v kopcích pár kilometrů nad přehradou Bystřička. Po stráních rozhozené chalupy kryté šindelem, chudičký kraj. Některé děti musely do školy pěšky až osm kilometrů. Naše rodina bydlela přímo ve škole. Pamatuji si, že v zahradě stály dvě třešně, které dozrávaly až koncem července a my jsme jim říkali vrabčinky. V celé osadě byla jen hospoda a dodnes mě udivuje, jak si moje maminka, která se o nás děti náramně starala, mohla na té samotě opatřovat potraviny. Blízko školy stávala zvonička, kmen stromu krytý šindelovou stříškou, a zvonek byl posazen do její vidlice. Byl úměrný tomu, jak byl bohatý kraj. Tedy ten zvonek třikrát denně klinkal a prosil Boha, aby zmírnil chudobu toho kraje.

Otec

Můj otec se účastnil první světové války. Byl raněn a nedosáhl žádné vojenské kariéry, zůstal jednoročním dobrovolníkem. Válku nenáviděl. V roce 1924, to mě bylo devět let, se začal starat o budoucnost dětí. Snažil se o přemístění blíž k okresnímu městu, kde bylo reálné gymnázium a učitelský ústav. Nakonec se dostal na školu, kterou si zbudovali svépomocí obyvatelé vesničky Lhotka nad Bečvou. Byla to velice moderní škola. Můj otec napsal kanceláři prezidenta republiky žádost, aby škola směla nést pyšný název „Masarykova národní škola". Otec ovlivňoval místní dění. Byl všestranně vzdělaný člověk, maloval olejovými barvami, rád muzicíroval a také ve vsi zřídil divadelní ochotnický kroužek, sám maloval kulisy... Z okolních vesnic se sjela hromada lidí a když bylo představení, hostinec praskal ve švech. V roce 1926 jsem udělal zkoušky do reálného gymnázia v Meziříčí, a to pro mě znamenalo nejen vzdělání, ale i možnosti účastnit se společenského dění ve městě. Chodil jsem do Sokola, hrál fotbal, volejbal, házenou - sportoval jsem za podpory gymnaziálních učitelů. Byli jsme kantorská rodina - moje starší sestra se stala učitelkou, mladší též. Můj švagr, manžel starší sestry, byl profesorem na gymnáziu a za války, v roce 1943, byl popraven za činnost proti nacismu v organizaci Obrana národa. Manžel mladší sestry byl také kantor a učil v Jablůnkově a v Havířově. Takže jsem svým způsobem k tomuto povolání také tíhl. Když jsem v roce 1934 maturoval, otec si přál, abych šel studovat práva nebo medicínu. Tehdy jsem se vzepřel. Četl jsem v těch letech vášnivě vlasteneckou literaturu, Jiráska, Beneše Třebízského, a samozřejmě i legionářskou literaturu, Medka, Langra, a to mě velmi ovlivnilo. Rozhodl jsem se, že dobrovolně půjdu na vojnu. Po absolvování záložní důstojnické školy v Olomouci jsem byl přidělen k 108. dělostřeleckému pluku v Hranicích na Moravě. A odsud jsem vstoupil na vojenskou akademii, kterou jsem absolvoval v roce 1938 jako poručík dělostřelectva. Tam už jsem také poznal své pozdější válečné kamarády.

Mnichov a 15. březen 1939

Mobilizace jasně ukázala, jakou jsme měli armádu a jaké bylo nadšení pro boj s nepřítelem. Mnichovem a 15. březnem pro mě doma vojenská kariéra skončila. Začali nás přesunovat na různá místa a postarali se o to, abychom byli umístěni na důležité úřady, hlavně na okresní úřady jako referenti. Byl to plán pro základ jakési příští odbojové činnosti. Prostě aby tam seděli „naši" lidé. Až po válce jsem se dozvěděl, že jsem v září 1939, to už jsem byl v cizinecké legii, dostal umístění na okresní úřad ve Valašském Meziříčí.

Jako poručík jsem měl 15. března službu, když přijeli Němci. To byl pro mě úděsný šok. Přijeli do Hranic, do kasáren. Sněžilo. A já, vášnivý jezdec na koni, jsem nacistům předával všechny koně pluku. Měli už přesný seznam plnokrevných, výborných jezdeckých koní a pro ně si přijeli již toho 15. března odpoledne. Odvezli si je speciálními vozidly. To mě strašně bolelo a i to ovlivnilo moje rozhodnutí, že v žádném případě nemůžu jakkoli Němcům sloužit. Také jsem odmítal všechny přeškolovací kurzy pro důstojníky. Tehdy jsem začal s pomocí kamarádů zjišťovat, jaké jsou možnosti uplatnění se v zahraničí. Pro mě znamenal mnoho odkaz prvních legií - musím splnit přísahu, kterou jsem jako důstojník složil. A tak jsem sháněl v Praze cestu ven z protektorátu.

Červen 1939

Nasedli jsme do nákladního vagónu na uhlí a přikrčeni k jeho korbě jsme přejeli do polského Šumbarku. Tam jsme vyskočili rovnou k polským celníkům. Nechali nás na stanici a sepsali protokoly. Tehdy už se Poláci snažili některé naše důstojníky, letce a vojáky od technických zbraní, využít k tomu, aby přešli k jejich armádě. Jenže když jsem viděl jejich dělostřeleckou jednotku, dvě děla jedné ráže a dvě děla jiné ráže, vše tažené koňmi, když jsem viděl jejich kulomety, starší než ty naše z první světové války, bylo mi jasné, že neexistuje šance k odporu proti německým zbraním. Nebo jsem tam v jedné hospodě zažil, jak na stůl vyskočil polský poručík a křikl: „Za čtrnáct dní budem v Berlíně!" Pro sebe jsem si říkal: my už jsme zažili ten plechový cirkus - jak jsme říkali wehrmachtu - když k nám vtrhli, a víme, co mají. Chlapci, ti vás roztočí tak, že nebudete vědět, kde jste! A taky roztočili.

1. srpna 1939

U francouzských břehů jsme přistáli 1. srpna. A tam, v Boulogne-sur-Mer, nás čekali francouzští důstojníci, mezi nimiž byl také kapitán Vágner, proslulý velitel pozdější francouzské cizinecké legie, jednotky, která bojovala v poušti Čad a připojila se k Montgomerymu. Tam nás rozdělili. Zásluhu na zlepšení podmínek našich vojáků ve Francii měl šéf francouzské vojenské mise v ČSR armádní generál Faucher, který měl za manželku Češku. A ten také řekl: „Kdo z Čechoslováků vstoupí do cizinecké legie po 15. březnu 1939, bude v případě války uvolněn pro československou armádu ve Francii."

28. října 1939

Byli jsme přemístěni do Marseille na základnu cizinecké legie. Tam je na budově umístěn nápis Legio patria nostra, tam končí jakékoli hlášení se k národnosti. Stáváte se cizineckým legionářem a vaší vlastí je legie. Vybavili nás, nákladní lodí převezli do Oranu a vlakem do výcvikového střediska v Alžíru - do Sidi Belle. Učili nás i francouzštině. Já jsem měl na reálném gymnáziu v Meziříčí od kvinty francouzštinu a latinu s němčinou od primy. Takže jsem určité pojmy znal, ale musel jsem se samozřejmě učit dál. Ten major, co nás cvičil a s námi chodil ze cvičáku, nám povolil zpívat naše vojenské písně i písně Voskovce a Wericha. To bylo pozoruhodné, jakýsi ústupek zásadě cizinecké legie.

A znovu jsme se nalodili a vrátili do Marseille. A příští den rovnou na vlak. A teď, cestou z nádraží, sedmdesát bývalých důstojníků Československé armády, tady seržantů cizinecké legie, pochoduje ulicemi a česky zpívá. Nesli jsme se hrdě. No poprask! Ženské nám strkaly kytky a peníze... To bylo něco nádherného, jakési zadosti­učinění. A pak vlakem do jihofrancouzského Agde, kde pro nás vyklidili část tábora. Na frontu pak byly poslány naše dva pěší pluky. A pak došlo ke kapitulaci Francie.

Museli jsme odevzdat všechny zbraně a nastoupili na britskou uhelnou loď. Ta nás převezla do Gibraltaru, kde jsme zakotvili a čekali na další transport. Pak připlul parník Viceroy of India a společně s ozbrojeným doprovodem nás převezl do Anglie. Československá jednotka se soustředila v provizorním stanovém táboře v parku Cholmondeley u Chesteru.

Skupina D

Vojenské útvary dostaly pokyn, aby vybraly a vytipovaly lidi, kteří by se hodili k činnosti v týlu nepřítele a na okupovaném území. Tehdy přijel k útvaru důstojník II. odboru, u mě to byl kapitán Šustr, a ptal se: „Chceš? Jsi schopen?" Řekl jsem, že chci. Vše bylo založeno na naprosté dobrovolnosti. Jako voják chci plnit tento úkol, ale současně také musím přijmout a převzít odpovědnost za své nejdražší a nejbližší. Samozřejmě ti kluci, co seskočili do protektorátu v první vlně, tedy do roku 1943, nepředpokládali, že nacisté, pokud parašutistu dopadnou a odhalí, budou vyhlazovat a vyvražďovat celé jejich rodiny.

Například moji matku zatkl a do sběrného tábora ve Svatobořicích vezl gestapák König, který byl před válkou délesloužícím četařem v naší armádě a z kraje války přešel k brněnskému gestapu. Na matku jsem hrdý - tenkrát prý řekla: „Však tam jdu za Rudu." Když jsem před svým odchodem do zahraničí doma řekl, že jdu ven, nebylo nejmenších námitek. Je to tvoje rozhodnutí a dál za sebe odpovídáš sám.

Když jsem se v roce 1942 přihlásil ke zvláštním úkolům, mohl jsem si vybrat s sebou ještě další kamarády, ale já jsem nechtěl, protože převzít odpovědnost za přítele, který by mohl zahynout, je enormní. Koncem ledna nás poslali do kurzu ve Skotsku. To byl základní kurz. Odbýval se ve dvou vyklizených farmách Garramour. Cvičila se předně fyzická kondice, tvrdě, každý den. Jak zacházet s trhavinami a hořlavinami, jak vykolejit vlak a jiné destruktivní práce, základy morseovky a radiospojení. Také se konaly dlouhé pochody - například nás vylodili v moři z lodiček, do vody a teď jsme měli dvacet kilometrů běžet, abychom jako malá jednotka nenápadně operovali v neznámém prostoru. Učili jsme se přepadávat strážného a podobně. Cvičilo se i v sobotu a neděli a často v noci - šel jste tmou a najednou spadl z dvoumetrového srázu. Došlo tam pochopitelně i k úrazům. Celý úvodní výcvik trval měsíc. O každém tam britský velitel vypracoval posudek, jak se kdo osvědčil.

A odtud se jelo na další výcvikové středisko v Ring­way u Manchesteru, na letiště pro parakurz. Tam jsme každý absolvovali čtyři seskoky. Jednotlivě, pak ve dvojicích a jeden seskok z balónu v noci. Tehdy nás vytáhli balónem dost vysoko, tma jako v pytli, skákal s námi i jeden Francouz, který si stále zpíval, aby se uklidnil. A pak jsme dírou seskočili do temna. Musíte věřit, že se vám padák otevře. Jeden se zabil proto, že foukal silný vítr, vykývl ho a on si zlomil páteř. Všichni, kdo prošli těmito dvěma kurzy, se vrátili ke svému útvaru a později se z nich vybírali lidé, kteří byli předurčeni do samotné akce.

Já jsem byl počátkem května 1942 povolán na II. odbor MNO jako instruktor, konkrétně na Bellasis u Dorkingu, na malý zámeček v jihozápadní Anglii, kde byli cvičeni také všichni ti, kteří do konce roku 1941 seskočili, tedy Antropoid, Silver A i B...

1944

Na Bellasis jsme pořádali ještě dva kurzy pro důstojníky, náhradou za Skotsko, ve kterých byl například František Bogataj ze skupiny Carbon nebo Jaromír Nechanský ze skupiny Platinum. Později nás přemístili na jinou STS (Special Training School) do Chicheley Hall poblíž Bedfordu. A tam přišlo v srpnu 1942 asi 40 vybraných mužů, kteří byli předurčeni jako příští účastníci vysazení. V Chicheley Hall jsme zřídili něco nového, co neodpovídalo dosavadním vojenským řádům: ubytovali jsme kluky společně a pěstovali mezi nimi kamarádství. A při budoucím složení paraskupin jsme respektovali a dbali na to, koho si ti lidé sami vyberou za velitele a kdo s kým chce jít. Jasně jsme domysleli, že kamarádství v ožehavých případech a nebezpečných situacích může hrát psychologicky významnou roli. Respektovali jsme přání našich kluků, aby viděli ve svém veliteli přirozenou autoritu, a když se dva tři kluci spolu kamarádili, dali jsme je též dohromady. Třeba Srazil, který šel do akce se Závorkou a Jasínkem ve skupině Atimony, si udělal výron kotníku. Tak jsme mu řekli, že nemůže skákat, jít do akce. A on rezolutně: „Já chci jít s nimi!" A tak nakonec se zraněním seskočil. V protektorátu byl později vlákán do léčky Čurdou a zatčen. Gestapo ho nutilo ke spolupráci, k radiové protihře, on ale odmítl spolupracovat a byl v roce 1944 popraven v Terezíně.

K čemu se jako parašutista zavážete, musíte plnit tisíc kilometrů od svého velitelství. Tady záleží na každém z nás - dal jsi slib podobně, jako když ses odvážil prvně skočit padákem, tak se musíš snažit všemožně úkol splnit. Je zajímavé, že většina z parašutistů pocházela z Moravy. Z Valašska, Slovácka - to byla svérázná, pevná a odolná chlapiska mravních zásad.

Prováděli jsme i různá další cvičení, ve kterých jsme se pokoušeli napodobit, jak to bude vypadat po seskoku. Sestavili jsme skupinu, naložili ji na nákladní vůz s veškerým vybavením, zavezli na neznámé místo a opustili je. Oni museli zakopat materiál a dostat se na předem určené místo. Obyčejně jsem s nimi jezdil i do jiho­západní Anglie, kde probíhal zpravodajský kurz. Učilo se tam, jak budovat ilegální organizace, jaké zásady dodržovat při konspiraci, sledování osob, unikání z obklíčení, jak se dá žít v přírodě, jak si na stromě vybudovat lůžko, jaká ptačí vejce se dají jíst a jaká nikoli a podobně.

Velkým problémem byl časový posun: odcházeli jsme z domova v roce 1939 či 1940 a teď se psal rok 1944. Naprosto jiná situace. Vraťte se po čtyřech letech domů. Jaké máte průkazy totožnosti? Máte pracovní knížku? Jaké platí peníze, jaké známky? Jaká je přihlašovací povinnost? Okamžitě jsem si vyžádal od II. odboru, aby nám posílali protektorátní noviny, které k nim chodily přes Turecko nebo Španělsko. A z nich jsem vystřihoval všechny důležité články. Třeba o změnách názvů ulic, kde stojí četnická stanice a kde sídlí gestapo. Potřebovali jsme zachytit celý bezpečnostní systém. Když půjdu do téhle vesnice, budou tam sídlit četníci a ti mě mohou chytit.

Jaro-léto-podzim 1944

Úkoloval mě pplk. gšt. Emil Strankmüller. Úkol zněl: spojit se doma s vedením odbojové organizace Rada Tří, předat náhradní krystaly k vysílačce skupiny Calcium, vybrat a zajistit místo pro přistání letounu, vyhledat a zajistit místa pro letecké shozy zbraní. A byl mi přidělen druh, který pracoval na II. odboru, rotmistr, bývalý policista z Ostravy Leopold Musil, který však prodělal pouze základní výcvik. Já jsem se zasazoval o to, aby nám přidali radiostanici a telegrafistu. A žádal jsem četaře aspiranta radistu Jana Štursu, vynikajícího vojáka. Strankmüller bohužel odmítl, protože prý „brigáda nemá žádné rezervy. Doma již operuje skupina Calcium a tu můžeš využívat." Teď máte na vybranou - řeknete ne a oni odpoví, že jste posera, který ve finále odmítl jít do akce, i když se hlásil. Nebo řeknete ano, ale máte zaděláno na velké problémy, protože bez radiového spojení jste na nepřátelském území velmi omezený v činnosti. A také se to projevilo. Nakonec jsem do toho šel. Podle domácí adresy, kterou jsem od velení dostal, což byla Studnice u Nového Města na Moravě a jméno Cyril Musil, a na kterou jsme se měli obrátit, jsem si připravil vysazení. Pořídil jsem si mapy a hledal vhodné místo pro seskok. Říkal jsem si: musí to být tak, abych v noci po seskoku dorazil na udanou adresu. Vybral jsem v severním cípu zalesnění v prostoru Žákova hora a okolí velkou mýtinu. Krčila se tam osada Vortová a také malý rybníček, kam bych mohl hned skrýt padáky a výstroj. No ideální plac. Navrhl jsem to odborníkům z RAF a oni mě plán pochválili.

Koncem září 1944 jsme tedy odletěli Dakotou do Gibraltaru, kde jsme přespali. A druhý den jsme zamířili do Alžíru. Tam jsem se večer v hotelu zeptal, kam si můžeme zajít s Musilem na víno. Teď přiklusal číšník a česky povídá: „Vážený pane, já jsem u vás ve Francii sloužil!" No to vám bylo setkání!

A pak jsme nabrali Dakotou směr Neapol. Tam se nám ztratily kufry. Začali jsme po nich pátrat a já se při hledání srazil s jedním americkým seržantem. Ten seržant na mě spustil pražskou češtinou. Udiveně se ho ptám, kde se tomu naučil. A on: „Moje babička se narodila v Praze, nikdy se nenaučila anglicky a říkala mi často - pojď sem, tady máš bonbón, budeme mluvit česky." Naše cesta pak pokračovala do italského Bari, kde jsme bydleli ve vile na okraji města. A 4. října jsme odjeli do Brindisi, kde byla letecká základna pro Balkán, Řecko, Rakousko a Polsko.

První let se uskutečnil 4. října. Nasedli jsme se skupinou Platinum do letounu, protože jsme měli místa seskoku blízko sebe - my Vortová a oni Javorné blízko Nasavrk. Byl podvečer kolem páté hodiny, když jsme startovali. Bloumali jsme kdesi nad protektorátem, ale vysazení se nepovedlo. Letci místa seskoku nenašli. Tak jsme se ráno vrátili. To je strašná otrava, psychicky jste připraven, že půjdete do akce, a ono nic. Pak jsme dlouho čekali. Až v listopadu mě anglické velení řeklo: „Přednostně musíme zásobovat Balkán a Řecko, je vyloučené, abyste letěli." Tak jsem se rozohnil: „Vážení, já nechci přijít domů po válce, já byl poslán s úkolem a bojovat!"

20. prosince 1944

Najednou přijel velitel základny z Brindisi, postavil na stůl láhev whisky a povídá: „Zazpívejte mě něco." Tak kluci začali něco zpívat a velitel najednou vstal, začal salutovat a zpívat: „Za cisaře pa-na, je-ho ro-di-nu..." „Kde jste k tomu přišel?", ptáme se udiveně. „Měl jsem ve squadroně v Anglii Čecha, letce, a večer, když skončila pohotovost, tak se vždy postavil a začal zpívat a celá jídelna salutovala a zpívala s ním „Za cisaře pa-na...". Ten den se s námi rozloučil a následující dopoledne pro nás přijelo auto a odvezlo nás do Brindisi. V 17 hodin nás oblékli do kombinéz. Pod ní jsme měli sako a zimník. Šněrovací boty, v baťohu polobotky, dvě pistole a sten-gun. A ampulku s jedem. Placatici s koňakem. A falešnou legitimaci na jméno Pavlík z Uherského Hradiště. Počítal jsem s tím, že po seskoku půjdeme na adresu jen tu jednu noc. A proto jsme si vzali jen jednu dávku sušené stravy. Sušené maso, čaj lisovaný s cukrem. Ale pro všechny případy jsem si vzal ještě kilo čokolády, co kdyby. A ta čokoláda nás zachránila.

Nastoupili jsme do Halifaxu, který řídila polská posádka. Letěli jsme společně se skupinou Embassy. Uprostřed letu jsme šli najednou s letadlem prudce dolů, u Vídně nás napadl noční stíhač. Začala střelba, ale unikli jsme. Prvně byla vysazena skupina Embassy. Dostává povel k seskoku. První vyskočil rychle, ale druhý, velitel Karol Mladý, se zašprajcoval, nemůže se rychle dostat se zásobníkem k otvoru pro seskok. A to bylo osudné a způsobilo to krach skupiny. Nesešli se a první, Grajzel, byl zatčen gestapem a druzí dva štváni a Mladý zastřelen. My jsme měli skákat asi čtyři minuty po Embassy. Vše se ale zdrželo, dispečer začal nervózně pobíhat mezi námi a navigátorem a my skočili později asi o deset minut. Skákal jsem první a parťák Polda po mě. Materiál jsme měli v nožních balících.

Vypadnete, nevidíte žádný terén, jen mlhu, a musíte dávat pozor, jakým směrem vyskočil váš partner. A teď vidíte, jak aeroplán mizí, a říkáte si: „Sbohem, Anglie! Už se tam nikdy nepodívám!" A aeroplán zmizel. Propíchl jsem příkrov mlhy a najednou jsem uviděl terén. Jak jsem později zjistil, skákali jsme asi z jedenácti set metrů. Dopadl jsme na zem, zbavil se padáku, strčil jsem ho s batohem ke křoví a hned jsme se setkal s Musilem. Bylo asi půl jedenácté v noci. Přistáli jsme na strništi, na němž ležel lehký poprašek sněhu. Když jsem dopadl, uslyšel jsem výstřel z vesnice. No to bude veselo! Tenkrát asi někdo vystřelil z recese na letoun. Pak jsme asi půl druhé hodiny chodili dokola a hledali nožní zásobník, který se Poldovi utrhl. Nakonec jsme ho našli. Padáky jsme sbalili a kolega je vytáhl na stoh a zahrabal. Když jsem tam po létech přijel, ptal jsem se, jestli to našli. Někdo to skutečně našel a nějaká dívka si nechala z bílé padákové látky ušít svatební šaty, gestapo na to přišlo a v březnu 1945 ve vsi vyšetřovalo.

A teď co dál, kde jsme? Na první pohled bylo vidět, že nejsme u Vortové. Došli jsme k blízké vsi a hledali tabuli s názvem obce, ale nic jsme nenašli. Až po válce jsem zjistil, že to byla ves Líbeznice. Pod zimníkem jsem tedy vytáhl mapu 1:200 000 a snažil se najít, kde můžeme být. Bohužel... Nic, zabalit, jdeme jihovýchod! Pole, bláto, zima, až jsme došli k další vsi a začala se rozsvěcovat světla. Co se děje, říkal jsem si, není zde žádné zatemnění. Zastavíme se, ty půjdeš doprava a zjistíš jméno vsi. A nechoď daleko!, šeptal jsem Musilovi. Zase jsme nic neobjevili a stáhli jsme se do lesíka. A teď z té osvětlené vsi šel někdo po pěšině s lucernou. Zalezli jsme do křoví, přichystal jsem si samopal, co kdyby. Chlap přešel kolem nás. Vstoupil do blízkého domu.

Svítalo, lidé začali chodit pro vodu do studny. Skryli jsme se a já šel hledat, kde jsme. A jak jsem se tak potuloval, potkal jsem starší paní a ptám se: „Prosim vás, pani, jak se dostanu na nádraží, potřebuji jet do Německého Brodu." „No, jděte do Sedlce, tam se na nádraží dozvíte, v kolik jede." Sedlec! Šel jsem tedy zpátky, vytáhl mapu a našel - Sedlec u Kutné Hory! To jest do Studnice vzdušnou čarou 80 kilometrů. To je pěkný! Musel jsem tedy naplánovat přesun. Můžeme jít pouze v noci po pěšinách a polních cestách, vyhýbat se vesnicím. Přes den se ukrývat v lese při střídavém spánku, pokud bude možný. Tak jsem vyšli směr Čáslav a první noc přečkali ve stohu.

Vánoce 1944

Nabrali jsme směr Železné hory, Třemošnice. Psi ve vsích štěkali a vyli a my došli ke zřícenině hradu Lichnice. Byly Vánoce, více jak skromné, ale zároveň asi moje nejhezčí vánoce v životě, protože jim kralovala radost z operačního nasazení. Štědrý večer jsme prožili za pochodu. Na jedné mezi za Čáslaví jsme si s Musilem popřáli a šli dál. Velmi obtížný byl přechod Železných hor a pochod Vysočinou, kde bylo dost sněhu. Šli jsme směr Sečská přehrada a kolem Nasavrk. A zase do lesa. Zalezli jsme na sníh, natrhali chvojí, batohy pod hlavu a vlezli jsme do spacích pytlů, které byly americké a kvalitní, podšité. Já udělal první noc chybu, když jsem si sundal boty. Nemohl jsem se do nich pak dostat, protože zmrzly. Měl jsem odřené nohy. No a ta čokoláda! Ráno tabulku čokolády a večer tabulku, nabrali jsme sníh, na ohýnku rozehřáli, rozpustili čokoládu a to jsme vypili. Po pás jsme se brodili sněhem, popruhy od batohů se nám zařezávaly do ramen. Těch 25 kg se pronese. Šel jsem pár kroků, padl jsem na záda, abych si odlehčil a pak zase pokračoval. A to už jsme se přiblížili k cíli a vylezli jsme na pláň, kde stojí Studnice. Teď se rozštěkali psi. Poznávacím znamením vesnice byl pro mne lyžařský můstek, který si postavil Cyril Musil. Jak se rozednívalo, pěšinou jsem se vydal k můstku a hned vedle je statek Musilů. Vlezl jsem do dvora a ptám se, bydlí-li tu pan Musil. Vyšel chlapík, ruce v kapse, měl v ní pistoli, já celý omrzlý říkám: „Pane, mám heslo: ,Zimě zdar!' " To bylo ono smluvené heslo. A on: „Proboha, vy vypadáte!" „Já mám dole v lese ještě parťáka s materiálem." Ihned skočil na lyže, vzal saně a jeli jsme. Předtím mi ještě dal štamprli slivovice. Byl jsem po ní jak mátoha. Potom jsme se u Musilů konečně zuli. Ouha, ponožky byly přimrzlé k nohám. Nakonec jsme téměř půldruhého dne spali v Musilovic peřinách jako nemluvňata.

Musil hned také avízoval Štainera-Veselého z R3, přišel velitel Skupiny gen. Svatoně Kafka-Bříza a také parašutista Franta Široký z paraskupiny Calcium, kterému jsem předal nové krystaly pro jejich radiostanici a on potvrdil naši totožnost.

Naše další ubytování bylo v Novém Městě u staršího chlapíka, který měl jeden pokoj plný zpívajících kanárů. No jo, to bylo pěkné, ale o poschodí výš bydlel hauptmann wehrmachtu, velitel města, a tak jsem říkal: „Pánové, tady nás nemůžete přeci nechat, abych potkával na schodech hejtmana a rozprávěl s ním o počasí." Později nás tedy přemístili do lihovaru.

Cyril Musil

To byla výjimečná postava. Velký sportovec, lyžař, olympionik, mistr republiky na 50 km. Úžasný vlastenec. Již z počátku války, kdy utíkali sovětští uprchlíci a zajatci, vybudoval pro ně ve svém lese bunkr. Tam je živil a ukrýval. A také intenzivně pomáhal našemu domácímu odboji, prof. Grňovi, gen. Lužovi, Štaineru-Veselému a dalším. Když jsem se tam sám uchytil, sešlo se nás zde počátkem roku 1945 až jedenáct ilegalistů, kteří u něho přespávali a které on živil atd. Studnice je poměrně malá ves a jeho stavení stojí na okraji. Bydleli tam s nimi ještě další manželé, kteří mu pomáhali. Když jsme dostali signály, že přiletí první letoun s materiálem, tak Cyril, přestože pohledecká plocha nebyla daleko, přijel s koňmi a saněmi. Koně se bořili až po břicho. Jenže tenkrát nám nic ne­shodili.

Na jaře 1945 zabil načerno jalovici a prase a nechal si to zpracovat, aby nás mohl všechny živit. Dělal nám také spojku, třeba na lyžích zajel do Nasavrk či do Chrudimi a zase se odpoledne ten samý den vrátil. Nenahraditelný člověk. Měli dvě malé dcerky a přesto s paní odboji pomáhali. Po válce jsem k němu do Studnice jel na dovo­lenou. Byl pak za komunistů zavřený a dostal 20 let. Potkali jsme se na Borech. Přemístili ho do Ilavské pevnosti a jemu se podařilo za neuvěřitelných okolností utéct. Protože Slovensko dobře znal ze svých závodů, došel pěšky až do Nového Města. Jeho parta odbojářů ho ukryla; a protože vojenskou presenční službu konal ve Znojmě, znal dobře pohraničí a tudy také přešel do Rakouska a do amerického pásma. Pokoušel se ještě vrátit pro svojí rodinu, ale to se mu už bohužel nepodařilo. Dostal se později do Švýcarska, kde dělal instruktora lyžování. A nakonec do Kanady, kde žil v prostoru Blue Mountains. Zbudoval si tam dřevěnou srubovou osadu, říkal tomu Musil village, měl tam půjčovnu sportovních potřeb. Pomáhala mu tam nějaká vykutálená Slovenka, která mu podstrkávala chlast a jednou mu nechala podepsat, že to od něj koupila. Nakonec ho vyhnala a on žil po chatách v lesích a také tam zemřel. Byl tam s ním jen jeho věrný pes, který vyrazil okno a tak ostatní upozornil, že jeho pán je mrtvý. Už před listopadem 1989 jsem s pomocí krajanů pátral po jeho hrobě. Když jsem tam v roce 1991 přijel, podnikli jsme velkou akci a na hřbitově Toronto III jsme jeho hrob nakonec našli.

Ohromnej člověk to byl. Škoda, že se Cyrilovi či oběma manželům zatím nedostalo žádného ocenění od státu. Za statečnost a obětavost...

Květen 1945

Počátkem května jsem byl určen okresním velitelem Nového Města na Moravě. Usídlil jsem se nejdříve na okresním úřadu, ale rychle odsud upaloval, protože to bylo nebezpečné, pro Němce hned na ráně. Snažil jsem se zkoordinovat činnost domácího odboje se sovětskými partyzánskými skupinami, které již na Vysočině operovaly. Navíc na nádraží stál improvizovaný německý obrněný vlak. Sovětští partyzáni poslali veliteli, nadporučíkovi wehrmachtu, ultimátum, aby se okamžitě vzdal. Ten dal samozřejmě lokomotivu pod páru a popojížděl sem tam. Plánoval jsem přepad vlaku, ale pokusil jsem se s ním nejdříve vyjednávat, aby se vzdal. Měl jsem v kapse granáty a pistoli, jaká troufalost, ale mluvil jsem s ním přes parlamentáře, protože jsem se bál, že bych se mohl proříci nějakým anglickým slovíčkem, což by byl jistě malér. Velitel samozřejmě s kapitulací nesouhlasil, protože by tím byl vydán na milost domácímu odboji. Tak jsme odcházeli a oni po nás začali střílet. A křičet česky! To byli Sudeťáci. Nad hlavami to jen svištělo. A už se začala valit ustupující vojska, wehrmacht promísený s esesáky, tanky jezdily po polích a kryly křídla ustupujících kolon. Bylo to veselé. Poblíž novoměstské radnice je dostihly sovětské jednotky. Padli tam též nějací sovětští vojáci. Nabízeli mi dokonce ukořistěné velkorážné kulomety, že bychom mohli zasáhnout proti ustupující armádě. Od­mítl jsem, protože hrozilo, že Němci vypálí město a zmasakrují obyvatele. To bych byl blázen, abych v posledních hodinách války obětoval životy lidí, jako se stalo v blízkém Velkém Meziříčí.

Pak jsem jel do sousední vesnice domlouvat spolupráci se Sověty. Vstoupím do místnosti a tam sovětský kapitán, opilý a s dívkou. Do toho přišli partyzáni ověšení samopaly a ptali se ho: „Co máme dělat?" A on: „Striláááť!" Nebo jiný velitel vojsk, jistý sovětský major, vyhlásil: „Nepodávat našim vojákům alkohol." Za dvě hodiny jsem k němu přišel a ten major spal na gauči úplně zpitý.

Ještě po 7. květnu přepadávali němečtí zběhové samoty a chtěli získat civilní oblečení, aby se mohli dostat k Američanům. A tak jsme se přesunuli k Poličce a dělali hlídky. A bylo potřeba hlídat i Sověty. Ti také znásilňovali ženy, to bylo běžné. Začali si opatřovat vše možné - vypili třeba pivovar v Poličce, i když pivo nebylo ještě uvařené. Tam se k nám také připojil velitel četnické stanice Smolík - po únoru 1948 dostal doživotí.

Měl jsem motocykl BMW, válečnou trofej, a musel jsem si v těch dnech také dojet pro naši paraskupinu Calcium, která byla internována, a vysvobodit je. Sovětská skupina je chytla, odebrali jim radiostanici a vyzvídali šifrové klíče. Jeden z vyslýchajících se dnes k ničemu takovému nehlásí.

Odsud jsem se rozjel do Prahy. Na hlavním štábu jsem se setkal s naším velitelem, plukovníkem Palečkem. Objímal mě: „Vítám tě, jsi jeden z mála z našich instruktorů, který přežil..."

1. listopadu 1948 - 3. března 1949

Oženil jsem se mezi druhým a třetím ročníkem vojenské vysoké školy, tedy v září 1947. Sloužil jsem na hlavním štábu a seděl v kanceláři s příslušníkem východní armády, štábním kapitánem, který patřil k Reicinovi a hlídal mě. Věděl jsem to a byl opatrný. Po únorovém puči se stal vojenským atašé v Kanadě a já šel do kriminálu. Byl jsem zatčen 1. listopadu 1948. Jako poslední z celé skupiny.

Byl jsem na návštěvě u rodičů mé manželky. Vrátili jsme se autobusem a Nechanský, který byl o několik měsíců později popraven, se zřejmě dozvěděl, že mám být zatčen. Hodil mě do bytu lístek - „Rudlo, hned jak se vrátíš, volej mi!" Šel jsem mu tedy volat z budky, ale on už byl asi pod kontrolou a nechtěl do telefonu mluvit. Bylo už pozdě. Vrátil jsem se do bytu, něco snědl a začal zvonit zvonek u dveří. Jdu otevřít a najednou jsem se ocitl na protější stěně s osmi pistolemi na břiše. Zatkli i mojí manželku, kterou po třech nedělích propustili. Byla ve třetím měsíci těhotenství.

Zajímavé je, že mé výslechy vedl major, který zfalšoval doklady o tom, že byl v koncentráku, a byl proto povýšen. Pak se to provalilo a on byl odsouzen za podvod na šest let. Když se potom ocitl v kriminále, vzkazoval mi, že jsem byl u výslechu statečný a takovéhle řeči. Zřejmě měl strach, že bychom si to s ním mohli vyřídit. Byl od Berouna a jmenoval se krycím jménem major Bárta.

V prosinci mě převezli do vazby na Pankráci. Souzen jsem byl 3. března 1949, obvinili mě z přípravy úkladů proti republice. Za zločin vojenské zrady jsem byl vedle ztráty čestných odznaků a vyznamenání a kasace odsouzen k těžkému žaláři na 20 roků. A každého čtvrt roku ještě ztrestán samovazbou. Uvažovalo se v mém případě i o trestu smrti, ale jako polehčující okolnost mi pomohla účast ve druhém odboji. Podepsán prokurátor Vaš! Můj obhájce dr. Vahala pocházel z Valašska. Také jsem ho přemluvil, aby se ujal obhajoby gen. Píky. Obhájce mě utěšoval, že z toho celkem nic nemůže být. Netušil jsem, že bych mohl dostat trest smrti. Co jsem si po tom všem říkal o našem národě? V té atmosféře, jaká byla po únoru 1948, nemůžete čekat, že vás někdo bude odměňovat za to, že jste pro něj bojoval. Můžete být jen úděsně zklamán, jak se určití lidé zmocnili vlády a jak zacházejí s národem. Řvali: „Kdo nejde s námi, jde proti nám!"

Se vším se musíte vyrovnat. Mně se narodil syn půl roku po zatčení. Víte, jak mě bylo, když ho poprvé přivezli na Bory? Jak jsem ho křtil potokem slz? To těžko někdo pochopí. Mé věznění trvalo 11 a půl roku. Z toho jsem byl osm roků na uranu. Udělal jsem zkoušky jako lamač. Nejprve jsem byl v Opavě, kde jsem seděl s generály Květoněm, Janouškem, Pelichem, to byli velcí bojovníci. A z této vojenské trestnice mě v roce 1951 odvezli na Slavkovsko. A odsud na Jáchymov, kde jsem vydržel až do pověstných stávek v padesátém pátém roce. Když jsem byl převážen, tak vždy jako nebezpečný vězeň - v poutech. Ostatní seděli v autobuse nespoutaní, já byl výjimka. Co se nepovedlo nacistům, povedlo se našim komunistům. Z Jáchymova jsem byl přemístěn do Leopoldova na draní peří. Tam už to bylo veselejší, byli tam s námi biskupové, filosofové... Potkal jsem tam na draní také básníka Zahradníčka, nebo Jakuba Koutného, příslušníka východní armády, generála Klena, šéfa 5. oddělení. Rok nebo i déle jsem nesměl mít návštěvu, a když přijeli, tak probíhala za sítí... To byly strašné věci. Viděl jsem syna... Teď jsem pozoroval, že dospívá a má svůj svět, kterému nerozumím, protože jsme spolu neměli žádné pořádné rozmluvy.

Po roce 1956 jsem zase šel dolovat uran na Bitýz, kde jsem dělal až do amnestie v květnu 1960. Z Bitýzu nás odvezli na nádraží do Příbrami a já jel po letech zase vlakem. V Praze jsem šel rovnou domů, a když jsem procházel kolem dětského hřiště, zrovna si tam hrál můj syn. Lekl se mě a utekl pryč. Setkal jsem se s manželkou... Teď začalo to úděsné období sžívání se. Bál jsem se i na Václaváku přejít ulici. Mému synovi bylo 11 let a navazoval jsem s ním pomalu kontakt, snažil jsem se s ním sblížit. Když jsme se trochu dali dohromady, začal jsem ho podporovat ve sportu. Ale problémy pokračovaly. Pozval mě třeba ředitel základní školy a řekl: „My pouštíme vašeho syna na střední školu sice s obavou, ale jen proto, že si myslíme, že už teď nemůžete vyvíjet žádnou proti­státní činnost."

Komise o tobě rozhodla

Přišel rok 1960, amnestie pro část politických vězňů, a teď nastalo rozhodování, co budu dělat. Měl jsem dobrou vůli se něčemu naučit, nějakému řemeslu. Dostat se do nějakého lepšího zaměstnání nebylo pro mě vůbec možné. Patřil jsem bydlištěm do Prahy-západ, bydleli jsme tenkrát v Praze-Suchdole. A začal boj s tajemníkem okresního výboru KSČ, který mi řekl: „Soudruhu, komise o tobě rozhodla, že musíš pracovat v cihelně." Já na to: „Tady u nás se staví vysoká škola zemědělská, pracoval bych tam jako pomocník zedníka a chtěl bych se sám vyučit třeba zedníkem. Je to kousek od našeho domu a budu se moci více účastnit výchovy svého syna." „Heleď, soudruhu, komise o tobě rozhodla, že musíš jít do Libčic do cihelny, tak konec řečí." No tak jsem musel nastoupit do cihelny v Libčicích, vstávat ve čtyři hodiny ráno, abych chytil vlak a dostal se do práce. Tam jsem zavážel do pece. Pracovali jsme tam dva bývalí muklové. Jeden z nás musel za směnu svést dolů ze sušárny 5 tisíc cihel a postavit hradbu nad výduchy. A do toho se dávalo 12 tisíc křidlic. A ten druhý musel vozíkem ze sušárny křidlice nabrat, vyvést a zavést do výtahu a tam to odebíraly ženy. Zařízení bylo osmdesát let staré. Křidlice samozřejmě padaly a rozbíjely nám hlavy. To bylo strašné. Trvalo to dva roky, než jsem se ze zdravotních důvodů dostal pryč. Byl jsem často nemocný s angínou. Ředitel cihelny mi na to jednou řekl: „Já vás odsud nikdy nepustím! Odsud nevyjdete!" Pak jsem se ale dostal do skladu drogerie. Postupně jsem se stal vedoucím a tak jsem se dočkal roku 1968.

Dlouhá léta se také nic nedělo kolem připomínky smrti našich kamarádů, kteří zahynuli v pražském pravoslavném kostele. Až v roce 1968 jsme obnovili setkání v Res­slově ulici. Začali tam chodit naši kluci v uniformách RAF, staří legionáři z první světové války, a tajemník městského výboru KSČ soudruh Kapek nám vyhrožoval, že nás za to zavře. Chudák. A tak tam začali chodit funkcionáři SPB a mluvili tam v oficiálních projevech o vietnamské válce. To bylo neuvěřitelné.

Léto 2002

Když se dnes ohlížím po svém životě, myslím si, že jsem nemohl jednat jinak. Už Mnichov byl pro mě strašnou osudovou fackou. A taktéž rok 1948. A kdybych se mohl rozhodovat znovu? Asi bych volil stejně, se všemi trýzněmi... Byla to trpká cesta, která mě stála mnoho sil, ale nemohl jsem jinak... Co pro mě znamená vojenská čest? Věrnost vojenské přísaze a svědomí.

V létě 2002 zaznamenal Miloš Doležal.

Diskuse