Spojené národy s povolenou uzdou

Skandální usnesení Komise OSN pro lidská práva, v níž letos poprvé nezasedal zástupce USA

Letos na jaře se konala padesátá osmá výroční schůze Komise Spojených národů pro lidská práva, měsíc trvající zasedání, na kterém Komise vyřizuje veškeré své záležitosti. Poprvé na ní chyběly Spojené státy, což mělo nepřehlédnutelné důsledky.

I když v Komisi pro lidská práva je zastoupena méně než jedna třetina členských států OSN, Spojeným státům se od jejího založení vždy dařilo dosáhnout svého zvolení. Komise je totiž nejenom svého druhu americkým vynálezem - výboru, který připravil její koncepci, předsedala Eleanor Rooseveltová - ale Spojené státy také jakožto nejsilnější mocnost poválečné éry stavějí lidská práva do popředí své zahraniční politiky. Ostatní státy umožňovaly USA uplatňovat nárok na zastoupení v Komisi právě proto, že samy tomuto problému takovou důležitost nepřikládaly - a také proto, že Komise je v podstatě bez pravomocí. Může pouze vyslechnout stížnosti a upozornit na porušování lidských práv, ale nemá ani právo trestat pachatele, ani právo odškodňovat oběti.

Tím nechceme říci, že Komise pro lidská práva nic neznamená. V tom, jak se v ní bezmocnost spojuje s předpokládanou morální autoritou, je dokonalým mikromodelem OSN jako takové. Ztělesňuje myšlenku - pro existenci této světové organizace ústřední - že hobbesovský chaos v mezinárodních vztazích může nahradit „obec národů", v níž vládnou určité zásady a která sdílí důležité společné hodnoty. I letošní bezprecedentní zasedání Komise bez účasti USA, které tak nemohly uplatnit svůj tradiční vliv, je odrazem určitých principů a hodnot, rozhodně však ne těch, jež nacházíme ve vznešeném jazyce Charty OSN.

Členy Komise pro lidská práva volí Hospodářská a so­ciální rada OSN. Má-li nějaké zemi vzniknout nárok na členství, musí ji nejdříve nominovat její region. Díky tomu zpravidla nedochází při posledním hlasování ke konkurenci, protože obvykle je nominováno právě tolik zemí, kolik je danému regionu vyčleněno křesel.

Když se však loni hlasovalo o členech, kteří budou v Komisi zasedat v roce 2002, skupina „Západní Evropa a ostatní" odmítla hrát podle zavedených pravidel. Na tři křesla, jež jsou tomuto regionu přidělena, vznesly nárok Francie, Rakousko a Švédsko. Jelikož žádná z těchto zemí nechtěla ustoupit USA, bylo ponecháno na Hospodářské a sociální radě, ať vybere ze seznamu čtyř kandidátů. Po sečtení tajných hlasů vypadly USA, přestože předtím obdržely dost neformálních příslibů podpory.

Za tímto odmítnutím stojí tichá dohoda mezi spojenci a protivníky Ameriky. Evropané, kteří vystrnadění USA zařídili, chtěli dát lekci Bushově administrativě, na jejíž hlavu se v měsících před 11. zářím snášela z druhé strany Atlantiku spousta stížností vytýkajících Americe „jednostrannost" v souvislosti s jejím odmítnutím podpořit Kjótský protokol a Mezinárodní trestní tribunál. Evropané však přitom počítali i s podporou řady nejhorších režimů. Za to, aby Spojené státy přišly o své křeslo, lobovaly Kuba a Čína, časté terče americké kritiky. Záhy po hla­sování sdělil čínský vyslanec listu Washington Post: „Dáváme přednost dialogu [o lidských právech]. Spojené státy nikoli." Vedle stojící francouzský vyslanec zase pro New York Times prohlásil, že „přístup k problematice lidských práv, založený nikoli na konfrontaci, nýbrž na spolupráci a dialogu... se v případě Číny dobře osvědčil".

Když letos v březnu a dubnu schůze konečně proběhla, absence Spojených států nebyla v některých ohledech nijak zvlášť nápadná. Ze 110 rezolucí, které Komise přijala, jich 80 procent představovalo spíše všeobecné deklarace než vyjádření k problémům v konkrétních zemích a většina jich jako ozvěna opakovala známé metafory notoricky nabubřelé rétoriky OSN.

Práva vyhlašovaná v těchto deklaracích pokrývala širokou škálu a týkala se pestré směsice strádajících: od migrantů, pohřešovaných osob, mladistvých delikventů, odmítačů vojenské služby z důvodů svědomí a lidí nakažených HIV k tradičnějším obětem útlaku z původních národů a „africké diaspory". Několik rezolucí se zabývalo právy žen, přičemž v nich šlo o to, aby byly ženy ochráněny před násilím, otroctvím a prostitucí a aby jim bylo zaručeno místo při „prevenci a řešení konfliktů a budování míru". Velká pozornost byla věnována i chudým zemím. Bylo potvrzeno nejenom dnes již kanonické „právo na rozvoj", ale zopakovány také novější litanie hovořící o právu „ustavovat kulturní průmysl, který [je] životaschopný a konkurenceschopný na národní i mezinárodní úrovni", právu na „rozumné nakládání s nežádoucími zásobami nebezpečného odpadu" a pochopitelně také o právu na promíjení dluhů a další pomoc ze zahraničí.

Spojené státy nikdy takovým rezolucím nestály v cestě. I když to chtěly udělat, držely se zpátky, aby si šetřily politický kapitál na důležitější zápasy - zejména na označení konkrétních porušovatelů lidských práv. A právě v tomto ohledu zasedání Komise pro lidská práva v roce 2002 zcela jasně ukázalo, jak by světová „obec" vypa­dala bez amerického vůdcovství - či americké kontroly škod.

Vlády, které rutinně porušují lidská práva, zjistily, že členství v Komisi představuje dobrý způsob, jak se zaštítit před kritikou. V Komisi teď sedí Kuba, Libye, Saúdská Arábie, Súdán a Sýrie - pět z deseti zemí, které patří v každoročním přehledu politických práv a občanských svobod, zveřejňovaném organizací Freedom House, k „nejhorším z nejhorších". Členy jsou také Čína a Rusko, přestože Čína okupuje Tibet a Rusko vládne v Čečensku, což jsou dvě oblasti, které Freedom House označila za nejméně svobodné ze všech nesamostatných teritorií světa.

K čemu to vede, když takové lišky hlídají kurník? Komise neřekla jediné slovo o Libyi, Sýrii nebo Saúdské Arábii, ani o tom, jak se v těchto zemích zachází se ženami, přičemž snad nemusíme zdůrazňovat, že uvedené státy zdaleka nesplňují feministicky inspirovaná kritéria Komise. Nepadla ani zmínka o většině zemí, které figurují na žebříčku Freedom House jako „téměř nejhorší", například o Vietnamu, Laosu, Uzbekistánu, Rwandě, Eritreji nebo Bhútánu.

Čína - prominentní člen této druhé skupiny - má natolik silný diplomatický vliv a uplatňuje ho s takovou razancí, že ji Komise pro lidská práva zatím ještě nikdy nekritizovala. Číně se vlastně téměř vždy dařilo zablokovat diskusi o rezolucích, které ji kritizují. Neuměla ale zabránit tomu, aby byly takové rezoluce alespoň navrženy - a tohoto úkolu se na předchozích zasedáních vždy ujímaly Spojené státy. Letos se však Čína poprvé v historii nemusela k blokovací taktice vůbec uchylovat. Nikdo, evropské členy Komise nevyjímaje, nebyl ochoten se Pekingu postavit. (Žádný náznak „dialogu" na toto téma se neobjevil.)

To neznamená, že se odsudku nedočkal žádný stát, který porušuje lidská práva. Kritizováno bylo čtrnáct států - téměř tolik jako v minulých letech - kritika však byla celkem vlažná. Nejmírnější z rezolucí „vyzvala" kubánskou vládu, jejíž „úsilí o naplnění sociálních práv obyvatelstva navzdory nepříznivému mezinárodnímu prostředí je třeba ocenit, aby se pokusila dosáhnout podobného pokroku i v oblasti lidských, občanských a politických práv". I tato rezoluce, předložená několika latinskoamerickými státy, rozčílila Fidela Castra, který očekával, že za nepřítomnosti USA nebude o Kubě žádná zmínka.

Ani Evropská unie nemlčela o některých porušovatelích lidských práv. Souhlasila s rezolucemi, které kritizovaly stav lidských práv v Zimbabwe, Iráku, Íránu, Myanmaru, Súdánu, Kongu a Čečensku. Tři z těchto rezolucí však nebyly přijaty. Přestože zimbabwský prezident Robert Mugabe podnítil ve snaze udržet si moc vlnu rasového násilí, africký blok, který se poučil na příkladu Číny, prosadil návrh, jenž zabránil, aby se rezoluce o Zimbabwe dostala na pořad jednání.

Islámské státy zase spojily síly, aby zmařily návrh rezoluce o Íránu, přestože většina pozorovatelů se shoduje na tom, že porušování lidských práv se tam za poslední rok ještě zhoršilo. Teheránská státní televize rozhodnutí Komise patřičně využila:

„K rozhodnutí Komise o lidských právech, že nebude kritizovat Írán, což se nestalo za posledních osmnáct let... došlo v době, kdy není členem Komise Amerika. Je to velmi důležitý a zásadní pokrok, protože při absenci Ameriky nejsou členové mezinárodního společenství a oficiálních institucí Spojených národů pod vlivem Ameriky a mohou rozhodovat spravedlivě."

Islámské země kupodivu pomohly také Rusku. Přestože se odhaduje, že ruská armáda v Čečensku způsobila smrt asi 60 000 muslimských civilistů, islámská klika se k odsuzující rezoluci nepřipojila a tím ji znemožnila. Ruský hlas a vliv totiž potřebovala k usmažení větší ryby - k odsouzení Izraele a americké války proti terorismu.

Častým refrénem na zasedání v roce 2002 bylo, že po 11. září představují nové ohrožení lidských práv snahy o potření terorismu. Toto téma poprvé zaznělo z úst Mary Robinsonové, vysoké komisařky OSN pro lidská práva, která na úvod zasedání vyjádřila lítost nad „ostrým nárůstem islamofobie, antiarabských a antisemitských projevů". Generální tajemník Kofi Annan jí přizvukoval varováním, že kdyby se mělo proti terorismu bojovat na úkor lidských práv, „teroristům by spadlo do klína vítězství, o jakém se jim nesnilo". Komise v souladu s tím přijala rezoluci nabádající státy zapojené do „boje proti terorismu", aby nikoho nediskriminovaly „na základě rasy, barvy, původu či národní a etnické příslušnosti" a aby „se zdržely všech forem rasového profilování".

To byl ale příliš slabý odvar pro skupinu islámských zemí, které prosadily jinou rezoluci, jež bila „na poplach... před dopady 11. září na muslimské menšiny a komunity". Halasně odsoudila „defamační kampaň", stěžovala si, že „islám je často a mylně spojován s porušo­váním lidských práv a s terorismem", a všem připomněla, že „diskriminace lidí na základě náboženství či přesvědčení je urážkou lidské důstojnosti". Tyto šlechetné myšlenky podepsala mimo jiné Sýrie, jejíž prezident v květnu v přítomnosti papeže prohlásil, že Židé se snaží „zničit principy všech náboženství se stejnou zlovolností, s jakou zradili Ježíše Krista", a Saúdská Arábie, která zakazuje veřejně vyznávat každou jinou víru než islám a jejíž představitel z Ministerstva pro islámské záležitosti nedávno vyjádřil „překvapení... nad tím, že křesťanské Spojené státy dovolí, aby je kazili ‚bratři opic a prasat' [Židé]".

Nikdo z těch, kdo tuto rezoluci podpořili, nevysvětlil, proč by v době, kdy se v Evropě vypalují synagogy, vandalsky ničí židovské hřbitovy a dennodenně útočí na Židy - a pachateli jsou téměř vždy muslimští přistěhovalci - měla Komise s politováním odsuzovat především útoky na muslimy. Nikdo z nich ani neřekl, proč je mylné spojovat islám s terorismem a porušováním lidských práv, když přibližně dvě třetiny teroristických skupin uvedených ve výroční zprávě amerického ministerstva zahraničí o terorismu jsou islámské a když nejspodnější příčky hodnocení, které o občanských a politických právech vydává Freedom House, hromadně obsazují právě islámské státy.

Avšak pokrytecké obavy Komise z „defamace" islámského světa nebyly ničím ve srovnání s tím, jaký přístup zaujala k Izraeli. Zatímco většina států, které se proviňují proti lidským právům, prošla na zasedání zcela beze zmínky a na těch pár nešťastných, které neunikly kritice, stačilo vždy jedno kárající prohlášení, Izrael tepalo osm samostatných rezolucí jazykem, který byl daleko tvrdší, než jakým se mluvilo o jiných.

Podnět k těmto útokům dala islámská klika a zbývající komunistické státy (Čína, Kuba, Vietnam a Severní Korea), ale k atmosféře lynčujícího davu velmi přispěli také Kofi Annan a Mary Robinsonová. Když Annan mluvil o vojenské operaci Izraele, jejímž cílem bylo rozbít teroristickou infrastrukturu na Západním břehu, uvedl, že Spojené národy si nemohou „tváří v tvář velkým morálním výzvám dovolit být neutrální", přičemž dodal, že „zoufalá situace v Izraeli a na okupovaných palestinských územích... je urážkou svědomí lidstva". Robinsonová vyhlásila ochotu vést delegaci, která by prošetřila údajné válečné zločiny Izraele, a přestože Izrael odmítl poskytnout její skupině víza, tak jako tak vydala svou zprávu, v níž po stručné okrajové poznámce odsuzující sebe­vražedné palestinské bombové útoky věnovala tisíce slov ostré kritice Izraele.

Co se týče rezolucí samých, jedna kárala Izrael za okupaci Golanských výšin, druhá za věznění libanonských teroristů, třetí za budování osad, čtvrtá a pátá za nespolupráci při šetření Mary Robinsonové. Tři další vyslovily obecné obavy o stav lidských práv v „okupované Palestině". Jedna z nich, jež prošla v poměru 52 hlasů k jednomu - nesouhlasila pouze Guatemala, jediný obhájce Izraele v Komisi - postulovala „bezvýhradné právo palestinského lidu na sebeurčení", přičemž „bezvýhradné" znamená nepodmíněné jeho ochotou žít s Izraelem v míru.

Poslední ranou z milosti byla ta z protiizraelských rezolucí, která „potvrdila legitimní právo palestinského lidu odporovat izraelské okupaci", a dodala, že „palestinský lid takovým konáním naplňuje... jeden z cílů a záměrů Spojených národů". Aby nebylo žádných pochybností o významu slova „odporovat", odvolala se rezoluce k autoritě Rezoluce Valného shromáždění 37/43 ze 3. prosince 1982. Tato rezoluce, proti níž se tehdy postavily jak Spojené státy, tak Evropané, vyhlašuje, že „národy jsou oprávněny bojovat proti cizí okupaci všemi dostupnými prostředky včetně ozbrojeného boje" (kurzíva dodána). Jak bylo tehdy všem jasné a jak je zřejmé i dnes, šest posledních slov znamená terorismus.

Toto nehorázné schválení terorismu bylo přijato v poměru čtyřicet hlasů ku pěti, přičemž sedm členů se hlasování zdrželo. Dva z devíti členů komise za Evropskou unii hlasovali spolu s Kanadou, Guatemalou a Českou republikou proti rezoluci. Jeden, Itálie, byl vedle Japonska a Polska mezi státy, které se zdržely hlasování. Zbývajících šest členů Evropské unie - Francie, Belgie, Španělsko, Portugalsko, Švédsko a Rakousko - hlasovalo pro rezoluci. To, že dobře chápali, pod co se podepisují, jasně dokládá fakt, že všech šest se pokusilo své hlasování před plénem nepřesvědčivě vysvětlit či spíše omluvit. (Zástupce Švédska, jeden z nejjízlivějších pomlouvačů Izraele, řekl, že „jeho země nepodpořila rezoluci s radostí"; belgický delegát uvedl, že „rezoluci je možno chápat jako volání po míru... přes některá nešťastně volená slova", a tak podobně.)

Rezoluce, zprávy a projevy týkající se Středního východu pohltily dohromady více než polovinu času Komise. Posuzování všech ostatních bodů programu bylo v důsledku toho velmi zkrácené. „Zvláštním zpravodajům" - vyšetřovatelům, které Komise zaměstnává, aby odhalovali konkrétní porušení lidských práv - bylo přiděleno na přednesení toho, co zjistili, pouze po pěti minutách. Deset z nich dokonce na protest uspořádalo jakousi stávku. Nebylo to ale k ničemu.

Jen několik dní poté, co zasedání skončilo, se konaly nové volby pro rok 2003 a Spojené státy opět získaly své křeslo. Zpátky je chtěli mít i liberální aktivisté za lidská práva, kteří jsou neúnavní ve vypočítávání věcí, v nichž vidí nedostatky Ameriky. Zpátky je chtěli mít i Evropané, kteří tentokrát pro USA automaticky vyhradili křeslo.

Bylo by dobré, kdyby se dalo říci, že návrat Ameriky napraví všechno, co poslední zasedání zkazilo. Zasedání z roku 2002 se však od předchozích ve skutečnosti lišilo pouze v míře. Na dřívějších zasedáních byl kritizován Írán a Rusko, ale nikdy Sýrie nebo Saúdská Arábie; výpady proti Kubě byly rok od roku slabší; Čína musela přetrpět návrh odsuzujících rezolucí, nikdy však jejich přijetí; Izrael to většinou neschytal osmi, ale jen čtyřmi nebo pěti očividně nespravedlivými odsudky. Poslední zasedání neodlišovala absence skutečného zájmu o lidská práva, ale pouze nové krajnosti, do nichž bylo dovedeno už dávno panující pokrytectví.

Teoreticky se o státech působících v Komisi OSN pro lidská práva předpokládá, že nad své sobecké zájmy postaví principy mezinárodní spravedlnosti. Když se jediný židovský stát na světě dostane do konfliktu s některým z 57 členů Islámské konference, očekává se, že světová organizace bude nezaujatým soudcem. Když působí v Komisi Sýrie, Lybie, Saúdská Arábie, Kuba a Čína, předpokládá se, že budou otázky lidských práv posuzovat spravedlivě. To se samozřejmě nikdy neděje, ale říkat něco takového se pokládá za zpátečnické. Možná je tomu tak proto, že Komise pro lidská práva je se svými ušlechtilými záměry a ubohými výsledky tou nejživější ilustrací zbožných přání skrytých za samotnou myšlenkou Spojených národů.

Badatelé dokumentují nápadnou absenci válek mezi demokratickými režimy a Američané začali oceňovat zásadní rozdíl mezi demokracií a diktaturou. V mezinárodní politice je to opravdu ta nejdůležitější dělicí čára. Není ale jediná. Je tu také rozdíl mezi Spojenými státy a ostatními demokraciemi, rozdíl daný právě tím, jakou prioritu mají v zahraniční politice morální zřetele. Otázky dobra a zla, správného a špatného, mají ve Spojených státech větší váhu. Jistě, Washington může hájit své zájmy pomocí obchodních bariér, může dělat, že nevidí útisk v Saúdské Arábii, ale většina problémů, které rozdělují atlantické spojence od dob studené války, souvisí s větším cynismem Evropy ve vztahu k zahraničí, ať už jde o Čínu, Kubu, Srbsko, Írán, Irák nebo Palestince.

Vše mluví pro to, že americký unilateralismus je moudrý, kdežto trpné přijímání stále nových mezinárodních smluv a organizací či nových rolí Spojených národů v mírových snahách na Středním východě je pošetilé. Nezávislé americké jednání nemusí být známkou arogantnosti či panovačnosti supervelmoci. Mnohem spíše zde jde o to, že děláme, co sami dělat umíme a co nám káže srdce - že do „obce národů" vnášíme špetku zásadovosti.

Podle Commentary, July-August 2002, připravil Jiří Ogrocký.

Diskuse