Komentář: Senátní volby – otazníky nad smyslem druhé komory zůstávají

Senát lze bez nadsázky označit za poněkud nešťastný prvek českého politického systému. Od vzniku samostatné České republiky se na druhou komoru nejprve pohrdlivě pohlíželo jako na zamýšlenou "trafiku" pro poslance někdejšího Federálního shromáždění, neustále zaznívalo volání po jejím "vypuštění" z ústavy, jejímu reálnému ustavení dlouho bránily spory uvnitř tehdejší vládní koalice ohledně volebního zákona. Přívrženci Senátu zase léta mátli veřejnost idealistickou představou o sboru jedenaosmdesáti čestných, nezištných a nadpolitických mudrců, kteří vytvoří pevnou hráz proti kalným vodám nízkého politikaření. Konfrontace přehnaných představ s prostou realitou je vždy bolestná. Senát se stal pochopitelně komorou stranickou, na čemž nic nemění ani letošní částečný nástup nezávislých kandidátů. Nezávislý totiž ještě zdaleka neznamená nadpolitický či nestranický. A dvě nejznámější nezávislé senátní postavy, Václav Fischer a nyní nově Vladimír Železný, mají minimálně jeden podstatný společný rys - byli či jsou dostatečně bohatí na to, aby si mohli dovolit vést úspěšnou senátní kampaň. Ostatní, ať již přímí straníci či pseudonezávislí se stranickou podporou, se museli vždy spolehnout na stranickou logistiku a zdroje.

"Nevěřil jsem, že se to dá koupit," reagoval na Železného zvolení v prvním kole poslanec Svatopluk Karásek a spolu s ním i zástupy jiných, nezřídka asi právě těch, kteří vítězství Václava Fischera v doplňovacích volbách roku 1999 uvítali jako triumf odporu občanské společnosti, jako její "NE" ďáblovi opoziční smlouvy. Cožpak tenkrát to nebylo koupeno? Asi ani tenkrát, asi ani letos, protože k zisku křesla v horní komoře, původně Valdštejnově maštali, nestačí vybavit kdejakého lancknechta dvaceti milióny na billboardy. I bohatý kandidát musí vykazovat jisté osobností rysy a jak Václav Fischer, tak Vladimír Železný kladli ve svých kampaních důraz i na přímý kontakt s voliči. Ale ani ten sám o sobě nestačí.

Jak informoval deník Region - Frýdecko-Místecko, "v Pražmě vyhrál nezávislý Lev Mojžíšek, který v této obci dělal osobní kampaň a obešel i lidi na samotách". Triumf v Pražmě však v rozměrech celého volebního obvodu 69 - Frýdek-Místek stačil zmíněnému kandidátovi až na šesté místo s 3,99 % hlasů (konkrétně 1053). Kdoví, jak by tento záhadný muž, jehož podobu neznám a tudíž si ho klidně mohu představovat jako starozákonního proroka s hustým vousem a přísným pohledem, dopadl, kdyby mohl celý Frýdek polepit svými billboardy. Možná lépe, možná stejně, možná i hůř. Takto alespoň porazil Hanse Postla (554 hlasy) a Dagmar Lahnerovou (532 hlasy). Čelo pelotonu však ve volebním obvodu 69 patřilo straníkům. Komunista Ivan Vrba "se snažil přilákat voliče i štamprlí becherovky" a postoupil tak do druhého kola proti Františku Kopeckému z ODS. O výhru v Pazderně se však Vrba podle citovaného listu podělil "s Pavolem Lukšou, když oba získali po devíti hlasech". Lukša je lidovec, který skončil třetí za Vrbou, a to o pouhých 391 hlasů. Konečná palma vítězství připadla občanskému demokratu Kopeckému, nicméně konkrétní příklad ze severní Moravy mnohé napovídá o charakteru senátních voleb jako takových.

Jejich nejpodstatnějším rysem je totiž nízká volební účast, jež může ponechat náhodě daleko větší prostor, než by si ve volebním klání zasloužila. Vypovídací hodnota senátních voleb je tak dosti sporná a legitimita senátorů poněkud pohublá. Sporná je též role druhé komory v českém ústavním a politickém systému. Tak sporná či spíše nevýznamná, že jí voliči zpravidla příliš nerozumí a zbytečností Senátu zdůvodňují svou volební absenci. "Politici, kteří míří do Senátu, by měli raději jít do důchodu a sypat ptáčkům," uvedla pětačtyřicetiletá žena, jež se nechtěla představit, zpravodaji MF Dnes v jižních Čechách.

Komora protiletecké ochrany?

V česko-moravské kotlině, jež je od druhé poloviny 20. století územím etnicky víceméně jednolitým a kde poslední záchvěvy zemských patriotismů (zatím) utichly s rozpadem Československa, postrádá bikameralismus zdánlivě základní logiku. Vždyť k čemu dvě komory bez federace. Leč dvoukomorové uspořádání mívá ještě jedno zdůvodnění, jímž je rovnováha mocí, zkvalitnění legislativního procesu, lepší správa věcí veřejných.

Český Senát má jednoho vzdáleného duchovního otce, který do české ústavy pronikl prostřednictvím svých ctitelů sdružených především ve straně jménem ODA. Je jím Friedrich August Hayek, který ve svém základním díle Právo, zákonodárství a svoboda mimo jiné velmi pronikavě nahlédl povahu moderního výkonu demokratické moci a navrhl jistá opatření. "Současná situace je taková," píše Hayek, "že se ztratilo samotné vědomí rozdílu mezi zákonem ve smyslu pravidel správného chování a zákonem ve smyslu vyjádření vůle většiny ohledně nějaké konkrétní věci." Podle něj zvítězila "představa, že zákonem je cokoli, o čem takzvaný zákonodárný orgán rozhodne způsobem předepsaným ústavou". Hayek proto navrhl "svěřit vyhlašování obecných pravidel správného chování zastupitelskému tělesu odlišnému od toho, jemuž náleží úkol vládnutí". Neboť "z hlediska vlastní vlády je žádoucí, aby konkrétní přání občanů týkající se jednotlivých cílů nalezla své vyjádření, či jinými slovy, aby byly reprezentovány jejich jednotlivé zájmy; proto je pro fungování vlády zcela zřejmě potřebná jasná většina rozhodnutá pro určitý program a ,schopná vládnout'. Naproti tomu vlastní zákonodárný sbor by neměl být veden zájmy, nýbrž míněním, tj. názory na to, jaký druh jednání je správný či nesprávný - nikoliv ve smyslu nástroje k dosažení konkrétních cílů, nýbrž jako permanentní pravidlo a bez ohledu na jeho účinek na ty které jednotlivce či skupiny."

Z těchto myšlenek se zatím neprosadilo téměř nic ani v západních demokraciích, údajně vyspělých, ve skutečnosti však schopných kvůli navýšení blahobytu a příjemností pro rozmazlené voličstvo ohnout či obejít kdejaké obecné pravidlo, ani v českém Senátu. Ten jenom matně odráží některé Hayekovy myšlenky.

Má právo vracet sněmovně pouze zákony, nikoliv například státní rozpočet. Nicméně setření rozdílu mezi zákonem coby obecným pravidlem chování a vyjádřením konkrétní vůle většiny dobře ilustruje snad dosavadní největší úspěch druhé komory, jímž se v předvečer druhého kola voleb neopomněl v denním tisku pochlubit její předseda Petr Pithart. "K čemu je Senát dobrý?", položil si tedy poslední říjnový den v Právu Petr Pithart otázku. "Například k tomu," pokračoval hned vzápětí, "aby zarazil nákup gripenů za sto miliard korun. Když se to letos na začátku léta stalo, média to prakticky přešla mlčením." Je nepochybně velkou ostudou českých médií, jak cudně informují o největší korupční záležitosti v polistopadových dějinách české politiky. Spustí povyk, když si Vladimír Železný údajně koupí senátorské křeslo v okurkovém kraji, jsou však skoro zticha, když si nadnárodní konsorcium koupí skoro celou sociální demokracii a nemálo lidovců a unionistů navrch, ba i nějakého toho komunistu k tomu. Otázku, jaké jiné konsorcium stálo za neúplatností ODS v tomto konkrétním případě, prozatím přenechám zájemcům o leteckou techniku - na české žurnalistické investigativce nelze totiž příliš spoléhat.

Ale zpět k Pithartovi. Senát skutečně celou věc (prozatím?) těsně "zarazil", gripeny - vojenskou hantýrkou řečeno - "sundal", nicméně tou formou, že sněmovně vrátil její zákon o financování celého obchodu. Přijímat zákon o způsobu financování jednoho konkrétního nákupu je samozřejmě absurdním vyvrácením smyslu zákona coby obecného pravidla, jakož i smutným potvrzením výše citovaných slov klasika moderního liberalismu. Avšak jedině díky této absurditě se může Senát pochlubit skutečně něčím, co mělo viditelný dopad na státní pokladnu, něčím, co se skutečně pohybuje v řádu miliard. Zdá se však, že gripeny alespoň pro letošek definitivně "sundala" teprve srpnová povodeň - vydávat po ní miliardy na stíhačky je zatím zkrátka politicky neprůchodné.

Vrací-li však Senát zákony alespoň trochu hodné tohoto slova, mívají jeho returny zpravidla podobu drobných korekcí. Když například přede dvěma lety přijala Poslanecká sněmovna sporný zákon o silničním provozu, hned se našla skupina senátorů, kterou napadlo, že když už mají automobily povinně svítit i přes den, může to mít nějaký smysl hlavně v zimě. Senát tehdy opět zabodoval a i díky němu se nyní na českých a moravských silnicích musí povinně svítit ve dne jen od konce října do konce března.

Pomineme-li skutečnost, že podle některých studií by i letní povinné svícení zachránilo stovky, ba tisíce životů (neboť stejně důležité jako vidět je i být viděn), lze namítnou ještě jinou věc: celou záležitost mohla přece snadno upravit obyčejná novela zákona přijatá Poslaneckou sněmovnou. Ne nadarmo proto v sousedním Polsku nazývají vlastní senát, jež má obdobné, tj. chabé, pravomoci jako ten český, interpunkční komorou. Existuje-li Senát skutečně jen kvůli drobným úpravám v zákonech, není se co divit až apatickému zájmu občanů o volby. Jako lék se pak zdánlivě nabízí změna ústavy zvyšující hranici, jíž sněmovna přehlasovává senátní veto či návrh, ze současných 101 hlasů na dejme tomu 120. Nicméně pak by se Senát mohl lehce stát komorou blokační, negativní mocí, která nic nevytváří, leč vše shazuje pod stůl nebo rovnou zadupává.

Je tedy Senát opravdu zbytečný? Je a není. Přísluší mu významné místo v procesu přijímání či změn ústavy, neboť schválení ústavního zákona vyžaduje třípětinovou většinu všech poslanců a stejně velkou většinu přítomných senátorů. Volební zákon musí přijmout obě komory zvlášť většinou přítomných. Většina všech poslanců a všech senátorů je pak nutná k přijetí usnesení o vyhlášení válečného stavu a k souhlasu s pobytem cizích vojsk. Senát rovněž spoluvolí prezidenta, jenž pak například může jmenovat ústavní soudce pouze se souhlasem druhé komory. V případě rozpuštění Poslanecké sněmovny plní Senát dočasně některé její funkce. Krom toho ještě plní pár věcí podobného druhu. Zhruba řečeno je komorou, jež má za úkol vyvažovat či kompenzovat jakoby čistě politickou Poslaneckou sněmovnu, ve které zpravidla disponuje převahou většina vládní, jejíž všetečné prsty by ve svůj prospěch mnohdy rády "upravily" i něco, co by mělo zůstat všeobecně závazné nebo na aktuální vládnoucí většině skutečně nezávislé. Senát tedy v politickém systému České republiky zaujímá organické místo a nelze jej z ústavy jen tak ze dne na den vypustit. Případné vyslovení nedůvěry vůči Senátu musí být konstruktivní, tedy v podobě ústavní reformy, která by redefinovala vztahy základních ústavních institucí. Včetně třeba, byť ne nutně, hlavy státu. Jelikož českou ústavu může čekat přešívání, bylo by též nezodpovědné zavádět nyní přímou volbu prezidenta, a to z jakýchkoli důvodů.

Výběr nebo loterie?

"Je zřejmé, že takovéto výlučně zákonodárné shromáždění by představovalo účinnou kontrolu nad rozhodnutími stejně tak zastupitelského vládního sboru pouze tehdy, kdyby jeho složení nebylo stejné; v praxi by to zřejmě vyžadovalo, aby obě shromáždění nebyla volena stejným způsobem nebo na stejnou dobu. Pokud by obě shromáždění byla pověřena odlišnými úkoly, avšak v obou by byly v přibližně stejném poměru zastoupeny tytéž skupiny a zvláště tytéž strany, zákonodárný sbor by pak pravděpodobně tvořil jednoduše zákony, které by si vládní sbor přál v zájmu dosažení svých cílů, jako by se jednalo o jeden a tentýž sbor," píše Hayek v uvedeném díle. Na základě této logiky se do českého Senátu - byť je tělesem hodně vzdáleným Hayekově představě, neboť zákony nepřijímá, pouze zamítá či připomínkuje - volí jednak jiným volebním systémem než do Poslanecké sněmovny, jednak se jednou za dva roky obměňuje pouze třetina komory.

Dvoukolový většinový systém, kdy do druhého kola postupují pouze dva nejúspěšnější kandidáti z kola prvního, se však ve světě používá převážně pro volby prezidentské, nikoliv pro volby do zastupitelských sborů. Například ve francouzských parlamentních volbách se do dolní komory volí též dvoukolovým většinovým systémem, avšak do druhého kola postupuje každý, kdo získá alespoň 12,5 % hlasů. Ve finále pak k úspěchu stačí prostá většina, přičemž postup více než dvou kandidátů poskytuje širší prostor pro formování stranických koalic, neboť někteří z finalistů se prostě stáhnou z klání ve prospěch lépe postaveného kandidáta koaličního partnera, kteréžto gesto je pak spojencem opětováno v jiném obvodu.

Při dvoukolovém většinovém systému jsou nesmírně důležité dva faktory. Za prvé kolik osob kandiduje, neboť vysoký počet kandidujících zvyšuje rozptyl hlasů a dává tak prostor i náhodě, a za druhé, což úzce souvisí s bodem jedna, kdo proti komu postoupí do druhého kola. Ilustrujme si to na obvodu z nejsledovanějších, na Praze 1. Zde nakonec psycholog a sexuolog Petr Weiss prohrál s chodící ikonou sametové revoluce Martinem Mejstříkem. Ale v obvodu Praha 1 kandidovalo celkem 13 osob. Mejstřík postoupil do druhého kola s 13,05 % hlasů (konkrétně jich obdržel 3651), těsně za ním skončili Jiří Kotalík v dresu Sdružení nezávislých kandidátů (3105, 11,1 % hlasů), sociální demokratka Irena Ondráčková (2758, 9,86 %), bezpartijní za KDU-ČSL Noemi Zárubová-Pfeffermannová (2576, 9,21 %), komunista Karel Sýs (1984, 7,09 %; zdá se, že počet hlasů pro tohoto kandidáta, stejný jako titul Orwellova románu, není - na rozdíl od řady jiných skutečností v tomto obvodu - náhoda), Petr Cibulka (1782, 6,37 %; Cibulka za Sýsem - patrně druhé nenáhodné znamení doby, navíc Cibulkovi chybí šťastná sedmička k tomu, aby se dostal na 1789 hlasů, čili k tomu, aby sametová revoluce byla skutečně revolucí, tedy i s gilotinou pro Sýse), a tak dále až k bezpartijnímu kandidátovi Strany venkova Eduardu Katzerovi (40, slovy čtyřicet hlasů, neboli 0,14 %), pro jehož výskyt v obvodu Praha 1 existuje jediné racionální vysvětlení: připlavila ho tam srpnová velká voda.

Jak vidno, čísla to nejsou nezajímavá. Stanou se však ještě zajímavějšími, když si spočítáme, že bezpartijní Mejstřík navržený stranou Cesta změny porazil Kotalíka o 546 hlasů. Kdyby například nekandidoval Slavomil Hubálek za Naději (1348, 4,82 % hlasů), mohl jeho hlasy dostat třeba Kotalík a postoupit tak do druhého kola. Těžko říci, jak by dopadl, ale Mejstřík v něm porazil Weisse v poměru 56 : 44 procentům. Možná právě image kluka z plakátu sametové revoluce nakonec katapultovalo do Senátu právě Mejstříka, ale i díky tomu, že předtím těsně proklouzl do finále. Mimochodem, Martin Mejstřík byl finalistou s nejmenším procentním ziskem v prvním kole, 13 % nikde jinde na postup nestačilo.

Ale co kdyby postoupila do finále proti Weissovi třeba Zárubová-Pfeffermannová nebo Ondráčková? Poradil by si s nimi, nebo ony s ním? Podobných situací lze v každých senátních volbách nalézt celou řadu. Letos například v již zmiňovaném Frýdku-Místku anebo v Děčíně. Josef Zoser z Hnutí za harmonický rozvoj obcí a měst postoupil do druhého kola z druhého místa, když porazil kandidáta ODS o 213 hlasů. Tam na něj čekala nestranička v dresu ČSSD Anna Briestenská, kterou Zoser ve finále "převálcoval". Opět zde platí vážné kdyby. Kdyby někdo jiný proti tamté či onomu, tak by... A v mnoha obvodech by navíc součet hlasů pro neúspěšné kandidáty podobné politické orientace stačil s přehledem na druhé kolo. O výsledku senátních voleb tak může rozhodnout opravdu málo, skutečně až náhoda. I proto by bylo možná lepší zavést většinový systém francouzského typu, kdy do finále postoupí každý, kdo překročí určitou laťku, 12, 15 nebo 20 %.

Jistá změna či úprava platného volebního systému pro volby do Senátu by určitě stála za úvahu i z jiného důvodu. Je totiž otázkou, zda je tím nejlepším strážcem kvality zákonů buď ten, komu zákulisní koaliční dohody přihrají těsnou většinu, jako například místopředsedovi vlády Pavlu Rychetskému podpora komunistů v obvodě Strakonice, anebo zase ten, kdo nejméně vadí, kdo se například sveze na antistranickém cítění veřejnosti s pomocí nálepky "nezávislý", za níž se však může skrývat i něco mnohem horšího než čím dál řidší úchylka jménem členství v politické straně. Anebo někdo, kdo se do horní komory dokodrcá na káře souladu příznivých okolností. Hayek navrhoval, aby do jeho čistě zákonodárného sboru vysílaly své zástupce jednotlivé věkové skupiny, tedy aby si například čtyřicátníci zvolili ze svého středu čtyřicátníka, jedenačtyřicátníci jedenačtyřicátníka a tak dále, avšak takováto revoluce by v Čechách ani na Moravě asi neprošla.

Kocovina z idealismu?

Senát zkrátka naráží na přílišnou idealističnost představy o kvalitativně odlišném nahlížení zákonů tělesem vybraným nějak jinak než dolní komora, z níž vyrůstá vláda a v níž se provozuje opravdová politika, v níž padají rozhodnutí, jež se hmatatelně dotýkají peněženek daňových poplatníků. Z velkých idejí zbyly jen drobky. Senát je jiný než sněmovna, protože je volen odlišným volebním systémem, v jiném čase a na třetiny a protože se voleb do něj účastní strukturou rozdílná sestava voličů než hlasování do sněmovny. Tvoří ji jednak kmenoví příznivci politických stran, kteří svou stranu volí kamkoli, jednak lidé s vyšším vzděláním, kteří určitý význam Senátu přece jen chápou. Hlavně asi kvůli těm druhým je horní komora pravicovější než dolní. V horní komoře však hřaduje pouze více méně odlišné složení politických sil, které cosi vrací nebo nevrací, které se nějak započítává do volitelského sboru, jemuž přísluší výběr prezidenta, a tak dále a tak podobně.

Je-li (bude-li) senátní většina identická s většinou vládní, Senát zpravidla nemá (nebude mít) daleko ke slepému střevu ústavního těla České republiky, v jiných případech bude záležet na konkrétních okolnostech. Z nich však mohou vzejít v zásadě dva základní "výstupy": buď - většinou marná - snaha o blokaci, protože sněmovna může senátní veto zvrátit 101 hlasy, anebo potřeba nalezení širšího konsensu. Zvláště druhou variantu nelze á priori zavrhovat, ba spíše naopak, nicméně stále tu zůstane problém, jak přimět voliče k hlasování do zastupitelského sboru, jehož význam se vyjeví jednou za rok a navíc jen těm, kteří bývají občas charakterizováni jako "přemýšliví lidé".

Jistý počet těchto přemýšlivých lidí již dlouhý čas spatřuje spásu pro Senát v tom, aby se tato platónská komora stala reprezentantem regionálních zájmů či alespoň pohledů. Možná je to mou nedostatečně vyvinutou přemýšlivostí, ale nejsem jaksi s to pochopit, v čem je regionální pohled lépe vybaven ke zření čistých idejí než pohled celistvý či alespoň celostátní. A Senát je dosud v ústavě koncipován jako jakýsi objektivnější korektiv, nikoliv jako pódium pro přehlídky souborů písní a tanců. Má-li degenerovat v ring, kde se z miliardy původně určené pro dálnici v Ostravě utrhne polovina pro kanalizaci v Ústí, pak je ho snad opravdu lepší zrušit.

Vydatný průzkum bojem

Byť se o smyslu Senátu úspěšně pochybuje již deset let, materiálně zkrátka existuje a ve dvouletých periodách se tak konají senátní volby. Ty letošní měly díky okolnostem objektivně velký význam, jehož si však většina voličů jaksi nepovšimla. Mohli ovlivnit osobu příštího prezidenta a těsná většina 101 hlasů, kterou zatím nominálně disponuje vládní koalice ve sněmovně a jež je zároveň nezbytným minimem nutným k přehlasování senátního veta, skýtala možnost vtáhnout Senát na scénu velké politiky. Nicméně senátní volby byly spíše průzkumem bojem než kláním s plným vědomím možných důsledků. Zato průzkumem velmi vydatným, který odhaluje mnohé o současnosti a až vtíravě naznačuje též budoucnost.

Vítězem je ODS, sociální demokraté uhráli s polohlasitou podporou komunistů slušnou remízu, lidovci a unionisté si otestovali svou reálnou pozici - a utrpěli debakl. Přičemž první těsně souvisí se třetím. Pryč jsou roky slávy Čtyřkoalice, pryč je znechucení opoziční smlouvou. Poněkud trapné angažmá, k němuž se zejména Unie svobody uvázala ve Špidlově vládě, začíná být totiž ještě nechutnější. Její voliči na tuto skutečnost patrně reagovali volbou menšího zla, tedy - najednou - ODS. Zvláště v případě, stál-li proti občanskému demokratovi demokrat sociální nebo dokonce komunista. Osm z devíti senátních křesel dobyla ODS právě takto. Po rozpadu Čtyřkoalice již také kandidátovi v samostatném unionistickém dresu nestačí - navíc strmě padající - podpora stranického elektorátu k průniku do druhého kola, kde by mohl těžit z toho, že vadí méně než uchazeč o senátorský post z ODS. A lidovec, jenž sem tam do finále pronikl, najednou na vlastní kůži zažil, co to je startovat ve stranickém tričku, bez čtyřkoaliční aury, jež jeho lidovectví v minulosti milosrdně zastírala. Čtyřkoalici zčásti nahradili nezávislí. Dostanou-li se do druhého kola, přirozeně těží ze svého - odborně řečeno - koaličního potenciálu, čímž se myslí schopnost získat si voliče stranicky nevyhraněné či ty, jejichž kandidáti skončili v kole prvním. Často jen méně vadí, právě nepatřičnost k nějaké ze zavedených stran je činí lépe volitelnými. Což však svědčí též o ne zrovna radostné krizi politického stranictví v České republice...

Za komunistů se říkalo "čest práci", dnes se zase říká "o čem to je". A druhé kolo voleb je o přesunu preferencí. A tak zatímco se unionistické provládní vedení hodlalo držet špidlovského lana jako klíště a tvářit se, že za něj i táhne, regiony často dávaly podporu kandidátům pravice, tedy ODS. Drtivá porážka v komunálních volbách, přisuzovaná právě roli Unie ve vládě, již patrně učinila další pokračování unionistické mesaliance se Špidlou pro členskou základnu nestravitelným.

Ale co se může dít dál? To, co proběhlo v levé výseči druhého kola senátních voleb. "Já si myslím," svěřil se prvního listopadu Haló novinám místopředseda KSČM Balín, "že tu byl i určitý tlak v rámci sociální demokracie zespoda, aby vedení v Lidovém domě zreálnilo svou politiku." Zreálnění politiky znamenalo spolupráci s KSČM ve druhém kole senátních voleb, leckde pravda ještě trošku zastřenější, ale hlavně pro ČSSD výtěžnou. Vždyť například místopředseda údajně kované proeurovlády Rychetský porazil ve Strakonicích hybatele sochami na Velikonočním ostrově Pavla Pavla (ODS) velmi těsně. "Nejnověji, včera ráno, požádala ČSSD ve Strakonicích o podporu svého kandidáta Pavla Rychetského a podle Balína ji od KSČM obdržela," uvedly páteční Haló noviny. Dělníky poslední hodiny, kteří rozhodli souboj tří Pavlů (o 672 hlasů), tak byli pohrobci diktatury proletariátu. Inu, když se sekretariát k sekretariátu vine, tak se dílo podaří.

Trend je tedy zřejmý. Odchod US-DEU z vlády a hlučná podpora rudých komunistů červeno-černé menšinové vládě sociálních demokratů a lidovců. A půda se pro něj kypří i na poli filozofickém. Místopředseda KSČM Vojtěch Filip se tuhle například v Haló novinách rozepsal o potřebě dialogu marxistů s křesťany, přičemž svoji filipiku opentlil i citáty z Hanse Künga. Co už pak může osudové tíhnutí těchto - pravda, trochu samozvaných - dějinných sil přibrzdit, zabrzdit, zvrátit? Náměsíčný odpor (zbytky odporu) ke komunistům v řadách sociální demokracie? Nebo snad vítězství "realistických proudů" na prosincovém sjezdu ODS? Uvidíme. Zima bude každopádně horká a tuhá zároveň.

Pozn.: Citáty z Hayeka pocházejí z Právo, zákonodárství a svoboda. (Nový výklad liberálních principů spravedlnosti a politické ekonomie.) 3. díl, Politický řád svobodného lidu, Academia, Praha 1991, s. 31 a 97.

Autor je doktorandem politologie na IPS FSV UK Praha.

Diskuse