Výhody v hávu tolerance

Aleš Dvořák | 20. 11. 2002

Poslat do Kindlu

---

Ještě než byla běžná politická témata načas překryta povodňovou publicistikou, mohli jsme sledovat, jak jejich poměrně ustálenou skladbu rozvířila nová povolební situace a jak se zvolna usazují v jiném rozvrstvení. Vypuštění otázky tzv. registrovaného partnerství osob stejného pohlaví z červencového vládního prohlášení patřilo k tomu minimu, co se malým stranám, zde konkrétně lidovcům, podařilo v koaličním vyjednávání zobchodovat výměnou za dalekosáhlou, v 90. letech nepředstavitelnou programovou rezignaci před vítěznými socialisty. Vzápětí toto zdánlivě okrajové téma prokázalo svou vitalitu, když se okolo (nejenom) pražských výpadovek objevily billboardy s polibkem dvou mladíků a s nápisem: „Někomu pomůže, nikomu neuškodí. Zákon o registrovaném partnerství." Ten nápis říká ve zkratce leccos o tom, jakým způsobem se u nás vede či spíše nevede vážná debata na dané téma.

Zmínit problém registrovaného partnerství mezi pražskými intelektuály pochybovačným nebo dokonce odmítavým tónem zpravidla znamená vysloužit si cejch hlasatele netolerance. Diskuse tím obvykle bývá hned zkraje vyloučena, avšak zřetelně to ukazuje, jak vpašování této novátorské myšlenky do otázky tolerance menšin jí zajišťuje značnou míru nenapadnutelnosti a sílu předem diskvalifikovat odpůrce. Stačí však naznačený klam podrobit chladné racionální úvaze, aby vyšlo najevo, že tady žádná spojitost neexistuje.

Míra tolerance homosexuální menšiny je směrem dovnitř (k vlastnímu faktu partnerství) dána tím, nakolik je respektováno jedno ze základních negativních práv člověka - právo na nedotknutelnost soukromí. Směrem navenek potom, stejně jako u jiných typů menšin, je limitována úrovní předsudků většinové populace. Tato úroveň se nám může tak či onak nelíbit, ale pominu-li levicový recept pozitivní diskriminace (positive affirmation), jenž v praxi obvykle přináší víc škody než užitku, její posun jakýmkoli směrem není vynutitelný shora, určuje ho kulturní vývoj sám. Požadavek institucionalizace partnerství homosexuálů a lesbiček nás ovšem přivádí na půdu pochybných nárokových práv, která nějakým způsobem vždy souvisejí s hypotetickým „právem na štěstí". Dovolím si dodat, že „právo na štěstí" není jen prázdným deklaratorním pojmem, ale je i úhelným kamenem salónně levičácké a libertinské apologetiky a dokonale pružným otevřeným vchodem pro sociální konstruktivismus.

Zastavme se nyní u právní exkluzivity manželského stavu a položme si otázku, zda je nějaký důvod rozšířit jeho typické výhody i na jiné formy lidského soužití. Hlavní role manželského páru coby základu rodiny při zajištění fyzické reprodukce a současně mezigeneračního přenosu kulturních a civilizačních hodnot je zřejmá, popírači významu manželství však budou maximálně zpochybňovat její nezastupitelnost. Nehodlám zde rozvíjet protiargumenty o handicapu výchovy jedním rodičem v absenci mužského, respektive ženského vzoru, nebo o nezanedbatelném záporném vlivu nechuti k vzájemnému závazku a zřeknutí se zadních vrátek u nesezdaných párů; zásadní sankcí manželství je mi původ v tradici, osvědčení vystavené věky. Stejné osvědčení náleží i fenoménu dědického práva, jehož původ a odůvodnění vyplývá z potřeby generační perspektivy. Instituce dědictví je zkrátka praktickým nástrojem, jehož prostřednictvím dostávají smysl úkoly přesahující délku života jedné generace, nebo práce, kterou jedna generace vykoná, ale jež nese ovoce až za horizontem jí vyměřeného času. Lze ukázat, že všechny podstatné výlučné výsady manželství mají přímou souvislost s dědickým právem, byť třeba jen jako vedlejší produkt. Tato jen letmo nastíněná úvaha vede nakonec k závěru, že není žádný důvod rozšiřovat zákonné výhody, které z titulu své jedinečné společenské úlohy má manželský svazek a které polykají nemalou část veřejných peněz, na jiné formy soužití, kde nemůže být řeči o generační perspektivě. Paradoxně by tak registrované partnerství snad mohlo získat jisté oprávnění s možností adopce dětí, kterou však vzhledem k vážným obavám o výchovu a její vyváženost sami jeho příznivci většinově odmítají jako extrémní požadavek.

Jaké je shrnutí? Billboardový nápis skrývá nevábnou banalitu: „Někdo si pomůže, všichni to zaplatí", přerozdělování orientované na rodinu se chystá zapustit vedlejší výhonek ve výsadním hájemství zlověstného „práva na štěstí". Tuším samozřejmě námitku proti argumentu nákladů při předpokládaném velmi malém počtu registrovaných párů v relaci k celé populaci, ale tvrdím, že případné institucionalizování partnerství osob stejného pohlaví nebude koncem, leč začátkem. S „právem na štěstí" na štítě mohou potom pro sebe žádat stejnou registraci jako alternativu manželství i nesezdané heterosexuální páry, jejichž počet ruku v ruce s módou bezdětnosti roste. O výhody jednou puštěné ze řetězu se, jak už to bývá, strhne boj, v němž nikdo nebude chtít zůstat pozadu. A tolerance? Ta zůstane, pořád stejně nedorostlá, nepovšimnuta stranou.

Revue Proglas 9/2002

Poslat do Kindlu

---

Diskuse