Názory pro kočku

Bohumil Nekolný | 20. 11. 2002

Poslat do Kindlu

---

Články Josefa Chuchmy a Martina Komárka rozpoutala MF Dnes diskusi, zda má stát dávat peníze na literární časopisy. Extrémně arogantní ohlasy Milana Knížáka (ne!) a Jakuba Patočky (ano!) argumentaci obou polemických stran jen oslabují. Knížák je přesvědčen, že státní podpora, jak on říká, „živého umění a kultury" vede prý vždycky k nějakému typu korupce, kompromitování a závislosti. Patočka naopak prohlásil literární časopisy za klíčovou součást „kulturní infrastruktury" a ultimativně požadoval pro příští rok dvojnásobnou částku toho, co dostaly loni, tj. „zanedbatelných" patnáct miliónů.

Tato diskuse ale nevystihovala podstatu: nejde přece jen o financování literárních časopisů, ale hlavně o způsob, jakým se kulturní časopisy vydávají. Nechci polemizovat s Patočkou, že Literární noviny jsou „nejstarší a nejvlivnější z dotčených časopisů", to si může myslet snad jen on sám. Ostatně takový Loutkář už vychází devadesát let. Je ale nutné polemizovat se servilním názorem Knížáka, že ministr kultury nedostal více prostředků na rozdělování podpory literárním časopisům a že je to skutečnost, kterou lze těžko změnit. Struktura rozpočtové kapitoly „kultura" je vytvářená samotným ministerstvem kultury a určována především ministrem. Problém je však v tom, že prioritou zůstávají instituce a příspěvkové organizace, které jsme zdědili z historie i od socialismu (včetně Knížákovy Národní galerie), jejichž rozpočty se nikdy nekrátí. Ze čtyř mi­liard jde jen padesát miliónů na „živé umění", tedy na umělecké projekty, festivaly a také na časopisy. A to, prosím, jak literatury, tak divadla, hudby a výtvarného umění. O čem je tedy řeč?

Druhá sociálnědemokratická vláda vyhlašuje otevřeně koncepci „sociálního státu". Všude v Evropě za socialistických vlád s koncepcí „welfare state" rostly kulturní rozpočty. Jen v České republice se přes deklarovanou kulturní politiku státu trend otočil a kulturní rozpočet klesá tak, že od roku 1990 dosahuje nejnižší hladiny. A to přes dramatický nárůst státního dluhu.

Může za to především kulturní veřejnost, které je to jedno. A také fakt, že žádná politická strana nemá kulturu jako svou prioritu. Výdaje na kulturu už dosahovaly 0,8 % státního rozpočtu. Od ministra Tigrida všichni ministři kultury požadovali jedno procento jako evropský standard. Letos to je 0,65 % a příští rok můžeme být klidně na 0,5 %, přestože v kulturním rozpočtu jsou i náklady na církve, což je v Evropě věc nevídaná. Jedním z důsledků může být, že česká kultura právě v oblasti „živého umění" ztratí svou konkurence-schopnost přinejmenším vůči zemím EU. Že to Knížákovi nedochází, je přinejmenším zvláštní. Na druhou stranu musím konstatovat, že například do českého divadla směřuje z rozpočtu státu a měst jedna a tři čtvrtě miliardy Kč, tj. 1 750 miliónů, a že divadelním časo­pi­sům by stačilo půl procenta této sumy. Zjevně i v rozdělování stávajících veřejných prostředků je cosi prohnilého.

Druhou příčinu problémů s financováním kulturních časopisů je nutné vidět v tom, že absolutní většina z nich má slabého vydavatele. Většinou jde o spolky „rodičů a přátel", které případné krize a nevyrovnané rozpočty nedokáží překlenout. V zahraničí většinou odborné časopisy vydávají bohatá vydavatelství, která si na to zřizují divize, jež jim pak umožňují účinnější marketing či vytváření společných balíků nabídek pro reklamní trh.

Je mi ale zároveň protivné, když MF Dnes ústy Josefa Chuchmy hází na stát povinnost zajistit prostor pro kritickou reflexi. Co Chuchmovi jako letitému šéfovi tamní kulturní rubriky brání, aby zavedl kritickou praxi prestižních amerických, francouzských či německých deníků i do své rubriky a do svého deníku? A co vůbec brání MF Dnes, aby vybudovala kvalitní kulturní přílohu přinejmenším na způsob Salónu Práva či rozsahu čtvrtečních Lidových novin? Co dokonce brání vydavatelství Mafra vydávat kulturní časopis? Byla by to od Chuchmy smysluplnější práce než mistrovat ministra.

Revue Proglas 9/2002

Poslat do Kindlu

---

Diskuse