Povolební rozpačitost

Jefim Fištejn | 20. 11. 2002

Poslat do Kindlu

---

Ještě ani nestačila v uších posluchačů doznít věta prezidenta republiky o tom, že soudě podle výsledků červnových voleb došlo v české společnosti k přirozenému posunu doleva, když senátní a komunální volby prokázaly pravý opak. Uvádím to jako příklad toho, jak nestálé a pomíjivé jsou společenské nálady a jak omylné jsou odhady znalců. Zvlášť těch z nich, kteří se nechají společenskými náladami vláčet.

Strany vládní koalice se tváří poněkud pumprdentně, jako by se nestalo vůbec nic. Premiér Špidla, nástupem nezávislých vysloveně potěšen, vysvětluje, že nyní se mu bude vládnout dokonce lépe a pohodlněji, neboť pravý nezávislý je ve skrytu duše vládní koaličník a svou nezávislostí se vymezuje hlavně vůči ODS. Z jeho významného pomrkávání se dá usoudit, že se jedná o jakýsi povedený volební trik - něco na způsob „bloku komunistů a bezpartijních". Že to tak vnímají i komunisté, o tom svědčí jejich ochota podpořit každého nezávislého v souboji s ODS. Je třeba nevšední naivity nebo cynismu, aby se někdo mohl domnívat - jak to učinil Martin Mejstřík - že ho KSČM chce svou podporou vytrestat. Komunisté jsou pověstní svým vyvinutým třídním instinktem a neomylně poznají, kdo je jim „sociálně cizí". V Mejstříkovi rozeznali „sociálně blízkého" nebo přinejmenším „souputníka", a tak ho „za trest" svými deseti procenty hlasů poslali na šest let do Senátu.

Ani křesťanští demokraté se netváří nijak zdrceně. Petr Pithart v novácké Sedmičce argumentuje, že jeho strana na tom byla v poslední době tak dobře, že nějaký ten chlup může klidně pustit. Tázán na to, proč nepodpořil ve volbách bývalého disidenta Litomiského, nýbrž bývalého komunistu Štěcha, trpělivě vysvětluje, že to byl projev loajality vůči koaličnímu partnerovi. Tedy čistě stranická záležitost. Takřka ve stejnou chvíli předseda strany Cyril Svoboda stejně vlídně vysvětluje reportérovi, že senátní volby nejsou o stranách, ale o osobnostech, takže s novou orientací jeho strany volební propad žádným způsobem nesouvisí.

Ivan Pilip s výrazem útrpným a hořkokyselým, jako by měl v ústech žluč, vzkazuje sympatizantům, že není důvodu ke smutku, protože jeho strana nikdy nebyla pravicovou alternativou k ODS. Zdá se, že Unie svobody v zásadě nikdy nebyla alternativou k ničemu a vyšším smyslem celého projektu bylo vmanévrovat část těkavých pravicových voličů do náruče ČSSD. Dnes tento úkol plní jiné politické formace, a proto Unie, zbavena existenčního smyslu, mizí před očima. Do mrtě se opakuje příběh Občanské demokratické aliance, která má reprezentativní senátní zastoupení, aniž by měla jaký­koli společenský význam. I Unie svobody je stranou, která žije svůj posmrtný život - ve vládě, v parlamentu a v dozorčích radách.

Stejní fousatí politologové, kteří ještě včera horovali pro Čtyřkoalici a pak srdnatě tvrdili, že Dvojkoalice má dokonce lepší šance převzít otěže moci v zemi, jelikož prošla očistnou kůrou a je tím pádem důvěryhodnější, dnes nestydatě vysvětlují, proč je tato hříčka přírody odsouzena k brzkému zániku. Mezi miliónem příčin rozhodně nenajdete jejich vlastní krátkozrakost, zabedněnost a náladovost. Už se dokázali nadchnout pro nezávislé, o jejichž názorech nevědí vcelku nic až na to, že přicházejí, aby spasili tuto invalidní společnost. Je stále dost jinak slušných lidí, jejichž hlavní starostí vždy bylo a je včas rozeznat, na čí straně je pravda, kterým směrem se mění veřejná nálada a panující vkus. Jsou věčně sužováni strachem z toho, že nenaskočí včas a zmeškají rozjíždějící se vlak společenského pokroku. Jen dost silný a dost moudrý netěká s většinou, ale pokojně stojí na svém, protože ví, že všechny vlaky veškerého těkání v posledku směřují k němu.

Revue Proglas 9/2002

Poslat do Kindlu

---

Diskuse