Úplně poslední slovo: Znamení iracionality

V 90. letech jsme se pokoušeli rekonstruovat funkční podobu českého politického myšlení. Vycházeli jsme (kromě komunistů) většinou z představy, že naším zájmem je takzvaný návrat do Evropy, tedy přiznání se ke společným tradicím a problémům spojujícím nás se západoevropskými národy. Paralelně se odvíjely úvahy o české svébytnosti a historických zkušenostech nabytých v konfliktech 20. století a v izolaci od Západu. Téma specifických národních zájmů se objevilo poměrně pozdě, ale před letošními parlamentními volbami přineslo výrazné postoje s ambivalentními důsledky.

Promyšleně strukturovaná celonárodní kampaň navázala na exaltované výpady z Rakouska a Bavorska. Začala však patrně dříve, než jsme si povšimli, zřejmě už dopisem Václava Klause předsedovi vlády. Pokračovala útokem Borise Čelovského proti zahraničním vlastníkům českých deníků. Už od poloviny března jsme byli excitováni vlasteneckými výroky Jany Bobošíkové v Sedmičce TV Novy. Tehdejší premiér posléze odpálil celou sérií promyšleně hulvátských výroků o Rakušanech a sudetských Němcích (a Palestincích). Svou roli sehrálo i uvádění „normalizačně" vlasteneckých seriálů na ČT atd. Na všech podobných aktivitách, jež poznamenaly ráz jarní předvolební kampaně a zhoršily vztahy se sousedy, bylo významné jaksi nepravé vzrušení a nezvládaná politická iracionalita. Přitom skutečná katastrofa středoevropských rozměrů stála už za dveřmi.

Nejvíce iracionality se nahromadilo kolem otázky národních zájmů a česko-sudetoněmeckých konfliktů. Žhavá propagandistická vlna dokonce vyvrcholila aktem kubánského rázu: přijetím národněfrontovní parlamentní záruky za poválečné prezidentské dekrety na věčné časy. Bylo skutečně cílem Miloše Zemana, aby Gerhardu Schröderovi zabránil v podpoře ČSSD? Co zbylo jiného, měla-li předvolební kampaň ráz vlasteneckého bálu? Okázale protiněmecké výroky se jevily jako užitečnější předvolební agitace než uvítání předsedy německé vlády v Praze.

Adorace národního socialisty Edvarda Beneše vedením ČSSD byla pochopitelná ze stejných důvodů. U ODS však týž akt už přemýšlivější voliče mátl. Byl-li autor Demokracie dnes a zítra, Pamětí a Úvah o slovanství vyzdvižen mezi proroky občanských demokratů, pak něco nesouhlasilo. Buď občanští demokraté zcela nepochopili Benešovy názory a jejich důsledky, anebo se zmýlili ti, kdo ODS považovali za liberálně-konzervativní seskupení. Zdá se, že Václav Klaus a Jan Zahradil zjara velmi dobře věděli, co chtějí: rétoricky dominovat v akutních rozporech s německými a rakouskými sousedy, přičemž k tomu cíli se dovolávali Edvarda Beneše jako národního vůdce za časů vrcholné krize. Namlouvalo se nám, že prožíváme jaksi podobné ohrožení, že proto opět potřebujeme pevné vedení. Otázka přetrvávající do senátních a prezidentských voleb však zní: vědělo a ví vedení ODS dost jasně, co od něj očekávali a očekávají vlastní voliči? Žhavou propagandu národní fronty? Nebo racionální pragmatismus?

V okamžiku, kdy jsme odevzdali hlasy, Německo, Rakousko a Maďarsko nás, jak se zdá, přestaly ohrožovat a národní zájmy se vytratily z politického i mediálního horizontu. Zbyly jen občasné nejasné ruchy jako například náznaky, že mezi tvůrci Evropské unie jsou zamaskováni Hitlerovi pohrobci, a podobné publicistické kuriozity skoro „normalizačního" puncu. Také výlety na Říp vyšly z módy. Zbyly ovšem vleklé, vesměs mírně neurotické střety na internetu. Na vrcholu léta spláchla patriotické city doslova velká voda.

Horké téma se však nepochybně vrátí v souvislosti se vstupem ČR do EU a vzplane ostatně kdykoliv, jakmile se některé politické skupině bude zdát vhodné odvrátit naši pozornost od věcných problémů ČR. Pokud si čeští národovci z levice i pravice budou chtít ustlat k duševnímu odpočinku v protizápadních pózách dle stylu let 1945-47, kdy se v Praze s velkou chutí spílalo londýnským i pařížským „mnichovanům", nikdo jim v tom nemůže dost dobře bránit. Ale ten, kdo si zachoval sympatie k původnímu polistopadovému proevropskému směřování, bude tyto údajně národní inicitativy sledovat velmi kriticky. Zatím se zdá, že pro užitečné soužití se Západoevropany je určitá část naší politické reprezentace bohužel nepoužitelná.

Přes traumatizující fascinaci válečnou minulostí a přes všechnu českou nechuť k duševnímu pohybu kupředu není pochyb o tom, že české národní zájmy existují, tak jako existují národní zájmy polské, mexické, turecké atd. Existují však také nemalé problémy spojené s jejich rozpoznáním a uplatněním. Podle toho, jak se letos zjara vyjadřovali čelní představitelé české pravice i levice, se zdálo, že věc je jednoduchá: naše dnešní zájmy jsou naprosto stejné jako v roce 1938 a v roce 1945. Dokonce prý musíme pevně trvat na tom, že od první poloviny 20. století až dodnes se ve vztazích mezi evropskými státy nic podstatného nezměnilo. Tato perspektiva je sice ku­riózní, nikoliv bez však odezvy. Jistě se líbí všem východním skupinám, jež tuší, že v rámci Evropské unie budou muset omezit své finanční i ideové investice do ČR. Vlastenecká rétorika je užitečná každému, kdo stojí o možnost ovlivňovat poměry ve střední Evropě pokud možno na věčné časy. Ale vyjadřuje protiněmecká a protibruselská svárlivost opravdu české národní zájmy?

Budou patrioté spokojeni, až český tisk z německých rukou vykoupí finanční skupiny z Košic a Minska? Nechceš-li vrátit zámek ve vašem městečku německému hraběti, nabídneš jej, vlastenče (až se zboří střecha nebo vyhoří elektroinstalace), skupině čečenských pod­nikatelů? Nevoní ti, polepšený komunisto, příliš hmotařská Evropská unie? Snad tě uspokojí idealismus balkánských generálů nebo rovnou revoluční vzmach a vznět islámských revolucionářů. Ano, benešovský panslavismus se nám opravdu někdy vrací v podobě jakési pyšné pan-popletenosti. Stejně jako v polovině 20. století ani dnes totiž nejde o spor mezi Německem a českou samostatností. Opět fatálně volíme mezi Západem a Východem. Komunisté polepšení i nepolepšitelní nás samozřejmě odstrkují od EU k Východu. Ale jak rozumět tomu, že stejným směrem tíhne i údajná liberální pravice?

Ke vzrušenému patriotismu - tak jako k marxleninismu nebo ekologismu - patří odjakživa jistá míra iracionality, stírající rozdíly mezi autentickými lidskými životy a vysněnými ideály. Odkaz vlastenecké rétoriky 19. a 20. století zní: národní zájmy jsou ze všech zájmů nejvyšší a je třeba jim podřizovat dobrovolně nebo silou všechny ostatní lidské zájmy včetně zájmů zdravého rozumu. Z tohoto hlediska byla práva etnických menšin i lidské soukromí ve srovnání se zájmy státně národních kolektivů vždy něčím druhořadým. Ale také mravní problematika, soustavně diskutovaná evropskou kulturou, byla také soustavně propagandisticky podřizována údajně vyšším národním zájmům. Konec konců jadrné úsloví „Right or wrong, my country!" nevyjadřovalo nic jiného než právě svrchovaný diktát zestátnělých představ nad osobními etickými závazky. Národní zájmy zejména ve střední Evropě tvrdě panovaly a panují nad případnými skrupulemi jedince nebo jinonárodních menšin, církví apod. V tom znamení bylo také postátněno Evropanovo křesťanství. Proto pokud vlast zavolá, opustíš ženu a děti, necháš dílo ladem, zapomeneš na Desatero i zdravý rozum, nahodíš si na ramena plnou polní a budeš do úpadu pochodovat a střílet do těch, na které ti ukáží, do té doby, než budeš sám zastřelen. A nebudeš u toho zbytečně přemýšlovat! Natož odmlouvat! V tom duchu, ostatně vzorně uplatňovaném právě dobře proškolenými příslušníky SS, se ve 20. století odbyly obě světové války. Při přípravě na třetí dějství se zjistilo, že některé hodnoty Západu přesahují hranice národních kultur. Otevřela se možnost dávné protivníky změnit v upřímné spojence.

My jsme ovšem změnu paradigmatu v západní Evropě vůbec nezaznamenali. Tou dobou jsme totiž svobodný svět pilně ohrožovali a podvraceli. Po půlstoletí úspěšného nejen ekonomického, ale především mravního sjednocování Evropy nelze pochybovat o tom, že nešlo o iluzi, nýbrž o efektivní dějinnou výzvu. Ta v poslední době nabývá nové váhy: opět se s mezinárodním terorismem vynořil protivník, který bytostně popírá evropské myšlení i o politickou praxi opřené euroatlantické hodnoty, což je mimochodem skutečnost, která na bytostně provinciální české veřejné scéně dosud valně nerezonovala. Raději se zabýváme světem z roku 1938. Proto obhajujeme násilí používané údajně kvůli národním zájmům.

Mým zájmem je dosyta se najíst. Ale kdybych se o to snažil s klackem v ruce, jímž bych pilně odháněl od místní samoobsluhy všechny sousedy, byl bych brzy odkázán na poměrně jednotvárnou vězeňskou stravu. Musím si spoluprací vydělat peníze, abych naplnil své právo na plný žaludek. Současná euroatlantická společnost je založena na složitém systému užitečné výměny intelektuálních i materiálních hodnot. Právě tento modus existence umožňuje živě uplatnit velmi diferencované osobní i skupinové, kulturní i hospodářské zájmy, jež nacionální i internacionální ideologie ve 20. století vesměs potlačovaly. Kdo toto nechápe a domnívá se, že národní silou a tedy pomocí tvrdohlavé odmítavosti uhájí národní zájmy nadřazené lidskému soukromí, plete si letopočet. Podstatným problémem současného patriotismu je jeho negativní charakter: podobně jako ekologismus inspiruje téměř výhradně odmítavé postoje.

V rámci „železné" národní jednoty neobdržíme nic víc než opět jednotné vzdělání, jednotné zdravotnictví, jednotnou kulturu, jednotnou výzbroj, jednotnou duchovní podvýživu atd. Je to tedy program spíše latentně levicový, jak dokázal v praxi velkoruský bolševismus a velkoněmecký nacionální socialismus. Kde je v rámci bojovného nacionalismu místo pro účinnou obhajobu liberálního pojetí lidství?

Pokud se s ideologickým patriotismem ztotožňují komunisté, fašisté a další kolektivisté, není na tom nic podivného. Avšak u liberálů znamenají vlivy ideologického patriotismu podstatnou korekci původní vidiny „otevřené společnosti". Nemůžeme dost dobře rozvíjet národně uzavřenou a přitom liberální „otevřenou společnost", aniž by se iracionalita takového konceptu nepromítla do naší denní politické praxe. Ostatně je-li na liberálním vidění světa něco dobrého a potřebného, pak je to úcta k věcnosti, ke zdravému rozumu, smysl pro realitu a schopnost kompromisu.

Nacionalismus ovšem řeší - alespoň na první pohled - liberálův vážný problém: jak učinit etický a ekonomický individualismus přitažlivý pro davového člověka moderny, který po právech a povinnostech svobodného individua vlastně netouží. Nacionalismus volá do houfu a uspokojuje potřebu kolektivních emocí. Potud byla sázka ODS na boj za národní zájmy racionální. Avšak ztráta míry při jarním vyvolávání iluze vnějšího ohrožení naznačila, že místo realizace promyšleného předvolebního plánu došlo k úniku nacionalistických démonů obývajících české podsklepí. Ten, kdo předstíral, že nás atakují stejné síly jako před 60-70 lety, vykázal herecký talent, ale i očividný nedostatek smyslu pro realitu. A odpudil si kritičtější voliče.

Vlastenectví jako fenomén se vyvíjelo ve střední Evropě nejméně ve třech výrazně odlišných podobách. Citově bohatý romantický patriot, zahleděný do vybájené minulosti, se v 19. století proměnil v obětavého i bezohledného imperiálního vlastence („Right or wrong...!"). Ve třetí fázi pak v Evropě vznikl specifický fenomén zideologizovaného vlastenectví. Žurnalisté a politici postupně kodifikovali soubory národních pouček, významných událostí a postav z dějin národa. Marně si nad mnohými z nich historici a filosofové zoufali. Souhrny sloganů rychle vyzrály v petrifikované pojmové soustavy vyučované státním školstvím. Tyto ideologie se většinou docela dobře snášely s iracionálními vizemi typu fašismu, nacismu a bolševismu. Právě ve vysušeném sloganovém patriotismu jsme dodnes vychováváni českou kulturou a školstvím.

Co je a jak funguje ideologické vlastenectví, ilustruje snad příběh ze života: Na mezinárodní vědecké konferenci pochválil český delegát vlastní vysoké technické učení za to, že kdysi pomohlo vymyslet vedle německé českou odbornou terminologii. Německý delegát z Porýní, zastupující podobnou školu, podotkl, že němčina před sto lety fungovala ve střední Evropě jako lingua franca, ale dnes se u nich doma některé technické obory přednášejí už pouze anglicky. Též Bratislavan uvedl, že diplomové práce přijímají v angličtině. Čech, navyklý na ideologické tvrzení, že péče o češtinu byla a je kulturní akcí světového významu, se zarazil. Bylo na něm vidět, že by v tu chvíli nejraději pohovořil o Henleinovi, o Heydrichovi a opět o Henleinovi. Neboť tak se má přece mluvit s nadutými Němci! Ale nenašel vhodný konverzační můstek. Proto setrval v mlčení a zatrpklým výrazem dával najevo, co si myslí o germánské rozpínavosti. Bez ohledu na současnou roli národních jazyků ve světě vědy zůstal rozhodně přesvědčen o ceně svého vlastního ideologického patriotismu.

České vlastenectví je dodnes povětšině ideologické též proto, že kromě některých průmyslově vyráběných estetických produktů je jedinou masově dostupnou náhražkou za autentickou religiozitu. Pseudozbožnost se ráda zaštiťuje intelektuální nehybností. Je-li něco podivuhodného na vývoji v západní Evropě po 2. světové válce, pak právě to, že se dařilo omezit a postupně rozpouštět vlivy ideologického vlastenectví a nahrazovat je praktičtějšími psychickými efekty souvisejícími s ideálem „otevřené společnosti" založené na co nejdynamičtější mezinárodní spolupráci. Nebo snad máme věřit v budoucnost Haidera a Le Pena a jejich postojů?

I české představy o minulosti a přítomnosti budou muset obstát v konkurenci vytvářené permanentní korespondencí živých myšlenek o diferencovaných etických základech evropanství. Proto věčně nevystačíme s představami a symboly, jež nám odkázaly tragédie minulosti. Nebudeme rozumět ani sobě, ani sousedům, pokud budeme disponovat jen symbolickým materiálem vzniknuvším za kataklysmat 20. století. Cena, kterou bychom zaplatili za zachování osobité kultury nacionálního odporu, by mohla být tak vysoká, že by nebyla vyjádřitelná. Z plnoprávného evropského národa bychom se mohli stát jen jakýmsi odbojným kmenem východního typu, obývajícím bizarní myšlenkový skanzen. A vhodným partnerem do diskuze by nám byli už jen středoevropští nacionalističtí radikálové, kteří jsou také myšlenkově zakotveni ve starých krvavých časech 20. století.

Naším zájmem není pouze dosyta se najíst. Naším národním zájmem nepochybně je nalezení duševní rovnováhy, která nám umožní žít v klidu a míru se všemi sousedy a se všemi ostatními přáteli v Evropě včetně nejbližších sousedů i diferencovaných etnických seskupení. Bojovná rétorika nacionalistů z první poloviny 20. století nám bude v tomto směru málo platná. Představa, jak česká vláda bude nutit portugalský nebo irský parlament schvalovat řekněme v roce 2005 „Benešovy dekrety" z roku 1945, je podivínským námětem vhodným leda jako podklad pro scénář k animované grotesce. Imperiální kultura síly je dnes v jistém smyslu mravní přítěží i skutečně mocným národům. Pokud se imperiálně holedbáme my (Nepřipustíme! Odmítáme! Nedovolíme! Nejednáme! Nedopustíme!), riskujeme kromě směšnosti i pád do politické iracionality. Už přece nežijeme ve východní říši velkého předstírání všemohoucnosti. Tak jako před deseti, dvanácti lety jde i dnes o budoucnost, o nalezení a zachování otevřeného a svěžího kulturního a politického modu, který nás učiní součástí soudobé Evropy.

Diskuse