Česká literární xenofobie: Víra v pokrok jako zdroj agrese

Když jsem s přítelem-režisérem v polovině sedmdesátých let probíral náměty, které bych mu mohl připravit pro divadlo, v němž působil, dospěli jsme od Olbrachtova Nikoly Šuhaje loupežníka k novele téhož autora O smutných očích Hany Karadžičové. Měl jsem za to, že si ji ze studentské četby v padesátých letech dobře pamatuji, a hned jsem mu líčil závěr příběhu, podle mého odhadu silně divadelní nebo zdivadelnitelný: Hana Šafarová se svým milým Ivem Karadžičem kráčejí Haninou rodnou dědinou a její obyvatelé jako ortodoxní židé v děsivém chóru proklínají dívku za zradu víry, totiž za to, že se zaslíbila bezvěrci. Proklínání ji oslovuje jako mrtvou a je ztělesněním nesnášenlivého přesvědčení o tom, že příslušnost k určitému národu a určité víře nadřazuje její vyznavače nad ostatní lidi.

Zkušenost z práce na šuhajovské látce mě však nabádala ke zdrženlivosti. Tlumil jsem režisérovo nadšení, protože jsem věděl, že se Olbracht ve svém slavném románě nerozešel s ideologickou představou o zbojníkovi jako předbojovníkovi socialisticky spravedlivé společnosti, nýbrž že jen na čas procitl z iluze o spásonosné úloze komunistické strany. V roce 1929 z ní na protest proti jejímu novému vedení vystoupil a veřejně prohlásil, že by se jím nedal vést ani na nejbližší zastávku tramvaje, natož do budoucnosti. Příběh Hanele Šafarové jsem si ovšem vybavoval jako ryze intimní a doufal jsem, že se pod režisérovou záštitou podaří případně zopakovat polemiku s Olbrachtem, kterou jsem vložil do Balady pro banditu. Pustil jsem se tedy do "druhého čtení" jeho novely.

Ta je vystavěna jako oblouk mezi dvěma situacemi. První z nich exponuje cosi jako kus dějin šafarovského rodu od původního bohatství k zoufalé chudobě. Hanelin otec Josef Šafar je na svých cestách pašeráka tabáku zatčen, pokusí se podplatit velitele eskorty, uvede jej i s jeho muži do svého domu a nedokáže zabránit, aby zahlédli jeho nejstarší dceru Etelku. Ve snaze nevydat ji všanc opilému důstojníkovi podnítí otec Šafar šílenou pijatiku, která vojáky i jejich nadřízeného paralyzuje. Nejmladší Šafarova dcera Hanele pak nad ránem spatří svého dědečka Abrama, jak močí na mrtvolně zpitého velitele a pronáší přitom otřesnou kletbu, jako by škůdce Izraele byl již mrtev a po všechny své příští dny měl zůstat touto kletbou poznamenán. Jde o touž kletbu, kterou musela Hana vyslechnout v závěru novely na svou adresu.

Dějiny úpadku šafarovského rodu vypráví Olbracht asentimentálně. Rodové neštěstí spoluzavinil Hanelin děd Abram soupeřením s rodem Fuxů, jež mělo za následek vleklý soudní spor. Ten nakonec Šafarovi prohráli, neboť úbytku jejich majetku odpovídal úbytek svědků ochotných doložit jejich právo. Ale i vysoká politika se na pádu Šafarů podílela: těžkou finanční ránu pro ně znamenala chybná spekulace v době, kdy se dějiště příběhu stalo součástí mocenské a velmocenské hry. Po porážce a rozpadu Rakouska-Uherska ovládli území Maďaři, byli však záhy vystřídáni Čechoslováky - a Josef Šafar vsadil na to, že se Maďaři vrátí. Proto nevyměnil maďarskou měnu za československou a přišel o poslední úspory. Stal se žebrákem neschopným vybavit nejmladší dceru věnem.

Krásná Hanele je tím vydána pokušení pokusit se uniknout údělu nevěsty odkázané na stejně nemajetného nápadníka. Do Hanele se zamiluje Šlojme Kac, jehož otec získal licenci opravňující ho žebrat ve velkém městě a tím zabezpečovat rodině pravidelnou obživu. Do obce Polany a na celou Podkarpatskou Rus jako by zavítala i další podoba poválečné politiky, totiž zesílené sionistické hnutí. Jeho projevy líčí Olbracht s odstupem téměř satirickým v duchu dobového postřehu, že sionista je žid, který za peníze druhého žida posílá třetího žida do Palestiny. Na Hanelině historii se však tato definice nepotvrdila. Hanele se musela velmi snažit, aby se dostala do ostravské hachšary jako do přestupní stanice na cestě do zaslíbené země, a musela na to vynaložit nemálo vlastních prostředků.

Musela především taktizovat ve vztahu ke Šlojmemu, protože se stal tajemníkem polanské sociálnědemokratické mládežnické organizace a měl na výběr kandidáta přestěhování významný vliv. Hanele si s ním nijak nezadala, ale chytře využila jeho náklonnosti a nezbavila ho veškeré naděje, aniž s ním počítala jako s příštím partnerem. V Moravské Ostravě postupovala nezávisle na Šlojmem i na Polaně v duchu dosavadní odvahy ke změně svého osudového předurčení. Zdálo se, že se události vyvíjejí vůči její odvaze vstřícně: na scéně se objeví obchodní cestující Ivo Karadžič. Satirická intonace usvědčující sionistickou iniciativu z jednoduchého podvodu páchaného na naivních obětech přechází od toho okamžiku ve vyprávění psané lehkým perem. Oslavuje nově příchozího hrdinu málem jako postavu z dívčích románů.

Ivo Karadžič si Hanele vyhlédne, neboť si předsevzal pojmout za manželku dívku z ortodoxní židovské rodiny. Pozve ji na oběd, náhodné setkání promění v setkání pravidelná a po krátké době - od Hanelina nástupu do hachšary uplynuly sotva tři měsíce - vzdálí dívku polanským náboženským i sionistickým představám natolik, že se Hanele dá z hachšary vyloučit a nastoupí na místo sekretářky do redakce časopisu Volná myšlenka, jejž Ivo Karadžič vydává a financuje. Pravé poslání tohoto obchodního cestujícího totiž spočívá v boji proti ortodoxnímu židovství a proti židovským náboženským tradicím. Aktivista Karadžič neváhá docházet mezi pravověrné židy například i při příležitosti pohřbu, vykládat jim své názory, přemlouvat je, aby své pozůstalé zpopelňovali a i jinak vyhověli požadavkům nové doby a vzdali se stařiny.

Vypadá to skoro tak, že Karadžič o Hanele stojí víc jako o objekt ideologické indoktrinace nebo výchovné nápravy než jako o ženu a milenku. Je vůči ní starosvětsky loajální. Unese ji sice na neplánovaný výlet do Prahy, opatří jí večerní šaty a zavede na Carmen, ale vášnivá Bizetova opera na libreto Prospera Mériméeho nepodnítí milostné vyznání. Únosce dívku vystavuje vlivům výhradně ideové povahy. O ruku ji požádá veselým a vyrovnaným tónem, jako by jí nabízel myšlenkový patronát a ne lásku. Seznámí ji se svou matkou, a ta vnese do příběhu motiv smutných očí. Charakterizují prý každého, kdo se rozloučí s vírou předků. Přesto Ivova matka zdůrazňuje, že loučení je nezbytné. Syna označuje za blázna, totiž za člověka oddaného osvětářskému přesvědčení. Dvakrát je změnil - stal se nejdřív křesťanem a pak teprv bezvěrcem.

Společný život s Ivem Karadžičem je spjat s jedinou praktickou nepříjemností: Ivo trvá na tom, aby při příležitosti jakési obchodní cesty, která ho vede směrem k Hanelinu rodnému kraji, navštívili Polanu, oznámili rodině Šafarových a její hlavě, že se chtějí vzít, a vyžádali si k tomu souhlas. Hanele ví, že jej otec nedá, protože jako ortodoxní žid nejenže zamítá partnerství s jinověrcem, ale člověka, který opustil svou víru a stal se bezvěrcem, má za vyvrhele nehodného dokonce pobytu ve společném dopravním prostředku. To dokládá citovaná povídka místního božího vyvolence Pinchese Jakuboviče. Ten má před příjezdem milenců do Polany vidění, jež věstí smrt někoho z domácích. O komplikacích spjatých s návštěvou u Šafarů ví jistě i Ivo Karadžič, znalec ortodoxních židů. Proč na ní přesto trvá?

Motivu cesty do Polany se Olbracht dotýká rukou, která prozrazuje autorskou nejistotu. Teprve na polanské půdě vyjádří Hana pochyby: "Často jsem si v Ostravě myslívala, není-li vše, co dnes podnikáme, zbytečné, když je naděje tak malá, vlastně žádná, a zda by nebylo lépe oznámit písemně až sňatek. Ne, je to lépe takhle. Třeba se rozloučit. Je slušné vypravit pohřeb. Jen aby nebyl příliš hlučný." Hanelinými ústy promlouvá jednak Ivo, jednak a hlavně spisovatel. Kdyby totiž přistoupil na neefektní představu písemného oznámení, vzdal by se mohutného finále novely, v němž se svět ortodoxních židů představí v celé obludnosti a v celém primitivismu své intolerance, to jest jako svět minulosti, který nemá v přítomnosti a budoucnosti místa a měl by nikoli pohřbívat odpadlíka zaživa, nýbrž sám být pohřben.

Proto autor Haně nedopřeje žádnou důkladnou a včasnou rozmluvu s partnerem o tom, že cesta do Polany nemá smysl. Hanu podrobí Ivovu záměru - a ten navíc Karadžič přímo nepojmenuje, jako by to byla jen jeho další "bláznovská" kaprice. Vnucuje se vysvětlení, které autor sice nevyslovil ani nenaznačil, ale které odpovídá logice Ivova charakteru. Tento bezvěrecký aktivista a vyznavač pokroku, ostře se distancující od stařiny, prožívá návštěvu Šafarových nikoli jako upřímný pokus přemluvit nesnášenlivé rodiče, aby se smířili s během věcí a požehnali spojení své dcery s bezvěrcem, nýbrž podvědomě jako ateistickou misii, jako triumf nad starožidovskou náboženskou ortodoxií, již je třeba zkrušit oznámením, že se z jejího zajetí podařilo vyrvat další vzácnou a krásnou ovečku.

Toto mé čtenářské podezření se prohlubovalo nad samým popisem konfliktu mezi Ivem Karadžičem a starým Šafarem. Hanelin otec se u Pinchese Jakuboviče předem informoval na podivné Ivovo jméno a dozvěděl se, že tak se žádný žid jmenovat nemůže. S úlevou si proto při setkání všiml typických znaků židovského národa, jimiž Karadžičova fyziognomie oplývala. Zbývala už jen obava, jak Hanelin nápadník přijme zprávu o tom, že jeho vyvolená nedostane věno. Jde o umělý autorův efekt, neboť i venkovan neznalý světa mohl předpokládat, že Hanele svému milému pověděla, že její rodina je nemajetná. Ale budiž. Po Ivově sdělení, že mu na věnu nezáleží, prožije starý Šafar okamžik štěstí a po něm dramatický zvrat plynoucí z Ivova prohlášení, že není žid, nýbrž že se rozešel s vírou svých otců.

V tu chvíli zazní z úst starého Šafara věta, která přesvědčivě zpochybňuje smysl několikasetkilometrové Ivovy a Haneliny výpravy do Polany: "Ale co zde pak pohledáváte, můj pane?" Karadžičovu reakci popisuje jeho následující úvaha v polopřímé řeči: "Jakou váhu mají všechny pádné důkazy, pronesené s takovou přesvědčivostí na stech přednáškách, schůzích a táborech? A který z nich zde nabude aspoň tolik platnosti, aby byl s porozuměním vyslechnut? Ten o bohu, fikci nedokonalé lidské mysli, která nedovede pochopiti podstatu času a prostoru a pomáhá si tím, že si místo jedné hádanky dává druhou? Či ten o společenském vývoji, o Východu, kde v jednoduchých podmínkách pomysl boha má ještě účel a snad i oprávněnost, a o Západu, kde bůh zemřel a byl vystřídán božstvy novými? Nebo budou snad působiti důkazy přírodovědné a přednáška o výběru druhů? Nebo historické s poučením o vzniku bible a mýtu, o stvoření Jehovy z bohů asyrských, babylónských, egyptských a jeho dějinných proměnách? Či má snad užívati důvodů zcela primitivních a otázek trochu nehorázných, jako: Kdo udělal boha, odkud měl Kain ženu, jak mohl Noe vzíti do archy brouka majku, byla-li potopa na podzim, a pavoučka babíleťáka, byla-li na jaře? Nebo snad bude lépe dovolávati se otcovských citů a prosit, aby nebylo ničeno štěstí dvou lidí pro představu, pro pouhé nic, pro páru a dým? Či se utíkati k ubohostem: ves se nedoví, že nejsem žid, nikdo nikdy se to nedoví?

Ach, Ivo Karadžič se nepamatuje, jakých všech důvodů použil, zatímco zde Josef Šafar seděl s očima umrlýma, se spánky v dlaních a s prsty zabořenými do řídkých šedivých vlasů.

Poslouchal ho? Či ho vůbec neslyšel? Spustil záclony očních víček a ucpal si měkkostí lalůčků uši?"

Aktivista Karadžič ve skutečnosti přijel, aby starému zuboženému židovi objasnil, že jeho víra je pustá pověra a chiméra, tedy aby ho zranil a ponížil. Starý Šafar na vědecké zdůvodnění boží neexistence reagoval odchodem a posléze replikou, kterou na pohled založil na logice podobné způsobu myšlení Karadžičova: věřící žid přemlouvá Karadžiče, aby se "vrátil k Izraeli". Jeho argumenty jsou však ryze citové a tedy daleko adekvátnější předmětu dialogu, navíc byly vyprovokovány osvětářským hostem. Neboť putoval nikoli Hanelin otec za milenci do Ostravy, aby zviklal jejich neznabožský životní názor a styl, nýbrž putoval bojovný ateista Karadžič, aby člověku vyrostlému a zakořeněnému v tradicích víry zvěstoval, že bůh není. Konflikt se proto dále stupňuje.

Polanští židé Hanu ukryli a zřejmě ji přemlouvali, aby se vztahu k Ivovi vzdala. Ivo za pomoci najatých lidí vypátral, kde je jeho milá zadržována, a došlo k ostrému výstupu, který vyhrotil protichůdná hlediska až na pokraj fyzického střetnutí. Starý Mordechaj Jid Fajnerman marně Iva zapřísahal: "Och...och...och, pane, a vy pravíte: Není boha! Kterak bychom vydrželi žít, kdybychom nevěděli, že trpíme pro něho? Och, och, pane, vy žádáte, aby jeden z nás, a třeba jen dívka, vyvstal a svým činem prohlásil: ,Zhyň, Izraeli, vše, čím jsi od stvoření světa žil, byl klam, a tvé utrpení jest pouze pro smích dětem a bláznům! Zemřete, Polanští, v bídě a zoufalství! Hle, já, Hana, od vás odcházím, zemřete, zemřete, já se směji a veselím, jdu do světa, do radovánek a rozkoší, neboť tak smím, protože není odplaty ani na tomto, ani na onom světě, protože není bůh.' Och...och...och...můj pane...!"

Na tuto srdcervoucí promluvu, dokládající Olbrachtovu mistrovsky ztělesněnou empatii vůči postoji, který mu nebyl vlastní, odpovídá Ivo Karadžič němým pomyšlením: "Jaká tragédie! Dva tisíce let se jich nedotklo!" Respekt k proměnám času a přizpůsobivost vůči nim je v Karadžičových očích podstatnou hodnotou. Tento nesnášenlivý vyznavač ideje pokroku považuje ortodoxní setrvání ve staré víře za něco, co vyvolává pocit strachu. Pochopil, že "zde jest každá snaha dorozuměti se dvojími mozky a dvojími jazyky, rozdílnějšími od sebe než řeč rybí a řeč ptačí, předem marná a zbytečná", svou řeč však považuje za pravdivou a správnou, sám sebe pak i svou milou za ohrožené židovskou intolerancí. Náhle se ukazuje, že ji předjímal: na cestu do Polany se vybavil střelnou zbraní. Nikde o ní dosud nebylo zmínky.

Ivo Karadžič tedy očekával, že konflikt může dospět až k ohrožení života. Žárlivý sok v lásce Šlojme Kac a několik výrostků začne házet kamení, ozvou se výzvy k likvidaci nevěreckého vetřelce, ale včasný zákrok policie ho vyprostí z nesnadné situace a nakonec umožní i Hanino osvobození zpod nátlaku někdejších souvěrců. Následuje pěší cesta obcí, cesta, kterou milenci absolvují za doprovodu sborově pronášené kletby. Ta však nese silný odstín zoufalství a není jen výronem nenávisti a hněvu. Nejdůležitější přitom je, že celou provokaci si mohl Ivo Karadžič snadno ušetřit. Po boku mu od začátku stál samozřejmě autor. Ten se prozradil jako stoupenec mínění, že nové myšlenky jsou hodnotnější než staré. Proto končí novelu jako jednoznačný soud.

Dotvrzují to její poslední řádky. Zatímco rabín v obci rozsvěcí černou svíci, jako by Hana Šafarová zemřela, vjíždí Hanele s Ivem "branou hor do rozblyštěné roviny, osvětlené týmž sluncem, zde ještě plným a zářícím, a její oči vplynuly zároveň s proudící řekou mračen do ohromného jezera, bouřlivého a přehazujícího vlny jen při ústí nebeské bystřiny, ale čím dále, tím více se čistícího a na obzoru již jasného. A tyto dálky a širošírost do sebe Haneliny oči také vpíjely." Autora tedy nenapadlo, že Hana pouze zaměnila přísný a neměnný myšlenkový systém jiným, neméně přísným a uzavřeným, který ve jménu vědecky a racionálně se tvářící ideje pokroku zatracuje vše, co nezapadá do jeho abstraktního schématu.

Okázalé loučení se starou vírou jako rozchod se lživým, neudržitelným výkladem světa a života se podle mě míjí účinkem. Ortodoxní židé zapadlí v podkarpatoruské Polaně a mumlající své kletby, k jejichž uplatnění byli dohnáni agresivním návštěvníkem, mi navzdory Karadžičovu a Olbrachtovu pomyšlení "Jaká moc a jaké nebezpečí!" nepřipadají hodní odsudku. Daleko spíše pokládám za nebezpečného ateistického aktivistu Karadžiče, který je přesvědčen, že odhalil smysl dějin, opanoval je a smí z nich vyřadit každého, kdo jeho nadutému pojetí dějin neodpovídá. Kdybych si zkusil představit poválečný Ivův život v případě, že přežil holocaust, vidím ho v řadách těch, kdo pod heslem beztřídní společnosti prosazovali další verzi xenofobního třídění lidí. Ivo Karadžič mě zkrátka autorsky nevzrušil a nenadchl ani režiséra. Pro obraz pokrokářské misie jsme se nerozhodli a novelu vrátili do knihovny.

Diskuse