Volební inženýrství v Izraeli: inspirace, nebo varování?

Výsledky letošních únorových voleb v Izraeli, v nichž zvítězila strana Kadima, ale vytvořením vlády byl pověřen Benjamin Netanjahu ze strany Likud, opět otevřely otázku volební reformy.

Diskuse o změně či úpravě volebního systému v Izraeli probíhají již od osmdesátých let a zapojili se do nich i přední politologové jako Giovanni Sartori či Arendt Lijphart. Důvodů ke změně existuje celá řada: nulový vliv voličů na složení vlády, celková nespokojenost s politickou scénou, silná stranická fragmentace a polarizace stranického systému, nepřiměřený vliv malých stran, neakceschopnost vlád, závislost na mnoha (nezodpovědných) koaličních partnerech a v neposlední řadě také několik vládních krizí, které skončily patem.

Dva Židé, tři názory

Problémem každé reformy - a u reformy volebního systému to platí obzvlášť - je, že ti, kteří o změně systému hlasují, mohou v případě jejího prosazení prohrát. V případě Izraele se jedná o tzv. sektářské strany, jež hájí specifické, z pohledu většinové populace často problematické zájmy. Izraelská společnost je navíc velice heterogenní. Na rozdíl od České republiky, kde se politické spektrum štěpí na jednom či dvou (zpravidla socioekonomických) tématech, v Izraeli je takových štěpení hned několik a týkají se základních hodnot a vlastní existence. Konflikty se navíc různě překrývají a ovlivňují. Ne nadarmo se říká, že sejdou-li se dva Židé, mají minimálně tři názory. Není úplně snadné sladit zájmy zbožných a sekulárních Židů, náboženských sionistů a antisionistů, Sefardů a Aškenázů, ruských přistěhovalců a starousedlíků a samozřejmě také Židů a Arabů. Mnoho volebních inženýrů se přesto snažilo a snaží vymyslet takový systém, který by reprezentoval všechny a zároveň pomohl ustavit stabilní vládu.

Co řešit a jak?

Současný izraelský volební systém je jedním z nejproporčnějších na světě. Stát Izrael tvoří jeden volební obvod, volební klauzule ke vstupu do Knessetu je 2 %, voliči se rozhodují na základě stranických kandidátních listin a hlasy se přepočítávají podle tzv. D´Hondtovy metody. Ve volbách zpravidla kandiduje více než 30 politických uskupení (v letošních volbách jich bylo 33) a do 120 členného Knessetu se jich dostane i 15 (letos 12). Při sestavování vlády tudíž hrají roli i velice marginální strany; představují jazýček na vahách a ze svého postavení dokáží leccos vytěžit.

Cílem dosavadního reformního úsilí bylo omezit fragmentaci politických stran, umenšit vliv malých subjektů, posílit vazbu mezi voliči a zastupiteli, posílit roli exekutivy a vytvořit takový systém, který by předcházel patovým situacím, k jakým došlo například po volbách v roce 1984 a 1988 (výsledky byly z hlediska pravice a levice vyrovnané, žádná ze stran nemohla využít role „jazýčku" a výsledkem bylo vytvoření vlády národní jednoty v podobě velké koalice Likud - Strana práce).

Konkrétních návrhů bylo několik a vzájemně se ovlivňovaly a doplňovaly. Již první izraelský premiér David Ben-Gurion byl pro jednokolový relativní většinový systém britského typu, jeho návrh však ztroskotal na odporu malých stran. Další návrhy představovaly varianty smíšeného systému různě kombinující proporční a většinové prvky. Ani ony však vzhledem k vyděračskému potenciálu pivotních stran neuspěly. Předmětem volebního inženýrství byl i postup při vyslovení nedůvěry vládě a zvýšení volební klauzule. Co se hlavy exekutivy týče, objevily se dva návrhy: automatické jmenování premiéra na základě výsledků parlamentních voleb nebo jeho přímá volba.

Reforma 92

Pozornost si získala především reforma z roku 1992, prvně realizovaná v roce 1996, jež přinesla zvýšení klauzule z 1 % na 1,5 %, zavedení přímé volby premiéra (byli tak zvoleni Benjamin Netanjahu, Ehud Barak a Ariel Šaron) a ustavení procedury o vyhlášení nedůvěry vládě, resp. premiérovi. Voliči dostali dva hlasovací lístky - jedním vybírali předsedu vlády a druhým strany, z nichž si měl premiér vládu sestavit. Logika jejich rozhodování však premiérovi situaci neusnadňovala. Premiérským hlasem voliči hlasovali pro silného kandidáta a stranickým pro sobě ideologicky blízkou stranu - a ne vždy byla jejich volba kompatibilní.

Přímá volba premiéra v izraelském podání představovala unikátní hybrid, jenž v některých aspektech připomínal prezidentský systém. Premiér byl sice volen přímo, a měl tudíž legitimitu od voličů, on sám i jeho tým však podléhali důvěře Knessetu. A ten mohl vládu odmítnout ještě před jejím ustavením anebo jí i premiérovi v průběhu funkčního období vyslovit nedůvěru - většinou 61 členů z celkových 120. V takovém případě by se konaly nové, „dvojité" volby, tj. do Knessetu a na post premiéra. Pokud by Knesset odvolal pouze premiéra (speciální většinou 80 členů), konaly by se pouze premiérské volby.

Výsledky

Celá změna měla na politickou scénu negativní dopad. Malé strany navzdory očekávání posílily, což ovlivnilo vztahy premiéra a jeho vlastní strany: vysoká míra legitimity předsedovi vlády umožnila jednat do značné míry autonomně. Krom toho mohl premiér využívat a získávat podporu ostatních subjektů. Situace vyvrcholila konfliktem mezi legislativou a exekutivou, jejž ještě umocnil průběh mírových jednání a vypuknutí tzv. druhé intifády. Devět let po přijetí reformy Knesset schválil tzv. dohodu o návratu - k systému bez přímé volby premiéra.

***

Formování koaličních vlád a jejich akceschopnost zůstává v Izraeli i nadále vděčným tématem. V roce 2005 jmenoval tehdejší prezident Moše Katzav zvláštní komisi mající se zabývat způsobem vládnutí v Izraeli. Sedmdesátičlenný tým pod vedením Menahema Magidora z Hebrejské univerzity došel k závěrů, že 55 % populace není se stávajícím systémem spokojeno a podporuje změnu volebního zákona. Magidorova komise předložila prezidentovi návrh volební reformy spočívající v zavedení smíšeného volebního systému v poměru 60:60 - polovina poslanců by byla volena v 17 vícemandátových obvodech rozdělených podle administrativně-správního členění státu. (Počet mandátů v jednotlivých obvodech by byl určován podle počtu obyvatel a pohyboval by se mezi 2 a 5 mandáty.) Druhá polovina křesel by byla rozdělena podle současného volebního systému v rámci celonárodního volebního obvodu. Tento systém měl posílit akceschopnost větších stran a zároveň dát prostor stranám zastupujícím menšiny. Měl být také určitým kompromisem mezi současným velmi proporčním systémem a druhým extrémem - změnou k prezidentskému systému amerického typu, jíž navrhoval Avigdor Lieberman. Oba návrhy však nakonec skončily pod stolem.

V roce 2008 byl tehdejším předsedou právního výboru Knessetu Menahemem Ben Sassonem předložen nový návrh, jenž zdůrazňoval především zvýšení volební klauzule z 2 na 5 % a zvýšení kvóra pro vyslovení konstruktivní nedůvěry vládě ze současných 61 na 70 poslanců. Vzhledem k tomu, že volební systém je definován v rámci Základního zákona (obdoba ústavního zákona) a strany v daném případě disponují právem veta, byl i tento návrh odsouzen k neúspěchu. Strany se nicméně „shodly na jmenování výboru, který se bude problematikou reformy zabývat" - jako v britském televizním seriálu Jistě, pane ministře.

Izraelské volební inženýrství si rozhodně zaslouží pozornost. Ať již pro inspiraci nebo jako odstrašující případ.

Autorka vystudovala politologii na FSV UK v Praze a absolvovala roční studijní pobyt na Haifské univerzitě. V současné době žije v Izraeli.

Diskuse