Články a komentáře
Občanská společnost a stát
Několik poznámek k diskusi
Michal Kubát | 20. 1. 2006
Občanská společnost patří k pojmům, které jsou u nás provázeny nebývalými mýty. Bez přehánění lze říci, že je to v českém prostředí jeden z nejkontroverznějších politických pojmů vůbec. Tato kontroverze však nemá původ v odborném společenskovědním diskurzu; je důsledkem nevídaného zpolitizování termínu, a tudíž jeho zpovrchnění. Občanská společnost se jako pojem stala nástrojem politického boje. Dáme-li navíc sousloví „občanská společnost" do spojitosti s Občanskou demokratickou stranou (a také - či snad především - se jménem Václav Klaus), je okamžitě oheň na střeše a bojovné zamlžení pojmu znemožňuje jakoukoli diskusi. Je to samozřejmě škoda, protože pojem občanská společnost je teoreticky velmi zajímavý, rozmanitý a jako takový vhodný k „normální" debatě, která u nás tolik chybí.
Privatizace a kapitalismus v České republice
Dušan Tříska | 20. 1. 2006
Počátkem ledna uspořádalo Centrum pro ekonomiku a politiku v Národním domě na pražských Vinohradech seminář s názvem "15 let od obnovení kapitalismu v naší zemi", jehož se účastnili protagonisté tehdejších dějů. Vedle Václava Klause, Karly Dyby či Vladimíra Dlouhého na semináři vystoupil i Dušan Tříska, jeden z hlavních iniciátorů kupónové privatizace. Na následujících stranách přinášíme rozšířenou verzi jeho příspěvku.
Porazí ČSSD sebe sama?
Bohumil Pečinka | 20. 1. 2006
Nikdo nepopsal situaci v předvolební ODS tak výstižně jako čtenář R. F., který v mailu uvedl: "Já vím, že se za poraženecké řeči před bitvou střílí, ale já chci jen mobilizovat a přezbrojit armádu. Není pravda, že se před bojem nemá měnit velitel, to se dělá i v průběhu boje, když třeba padne. Jen se nemá, nesmí měnit velitel za ještě neschopnějšího. Já coby desátník ODS necejtím pevné vedení a víru v hlavního velitele! (I civil v naší vesnici se mu posmívá!) A za to nemůžu přece já, kterej volil Nečase. Na závěr chci ale přísahat, že i pod málo schopným velitelem jsem ochotný padnout a mít další čtyři roky zkurvenýho života, který přidám k těm předešlým. (Jen ne velkou koalici!) Porážku (i po třetí) si musíme pořádně užít, abychom na sobě více a lépe pracovali. Porážka je součástí života a já chci, abychom ji uměli unést a pozdravili řádně vítěze voleb. Ne jako Pithartové, Sokolové a Zemanové, kteří neunesli prezidentskou porážku. Musí to mít úroveň, abych se za tu porážku ještě nemusel stydět. To by mě bolelo nejvíc."
Nemoc antisemitismu
Paul Johnson | 20. 12. 2005
V reakci na stupňování antisemitismu, jehož jsme v posledních letech svědky v arabském světě, a na jeho návrat do Evropy se objevila nejenom celá řada podnětných úvah, zamýšlejících se nad podstatou a důsledky tohoto fenoménu, ale i některé analýzy, jež vycházejí z chybných premis. Jako příklad lze uvést dosti rozšířenou představu, že antisemitismus je jistou formou rasismu či etnické xenofobie. Tato představa je dědictvím poválečného období, kdy se v důsledku odhalení hrůzného rozsahu Hitlerova „konečného řešení" zvedla všeobecná vlna odporu vůči všem projevům skupinové nenávisti. Rasismus, ať již v té či oné podobě, je od té doby opakovaně identifikován jako hlavní zlo, kterému je třeba čelit.
60 let od počátku první vlny znárodňování v Československu
Seminář Centra pro studium demokracie a kultury
Hynek Fajmon, Drahomír Jančík, Zdeněk Jirásek, Jiří Kocian, Jiří Pernes, Miroslav Tuček | 20. 12. 2005
Centrum pro studium demokracie a kultury ve spolupráci s Ústavem pro soudobé dějiny AV ČR a pod záštitou poslance Evropského parlamentu Hynka Fajmona (ODS/EPP-ED) uspořádalo již druhý seminář inspirovaný letošním výročím. Po nedávném připomenutí konce společného státu Čechů a Němců jsme nyní oslovili přední české odborníky, aby zhodnotili neméně významnou událost s dalekosáhlými následky: první vlnu znárodňování. Na následujících stránkách vám přinášíme to nejzajímavější, co na semináři zaznělo.
Znárodnění z roku 1945 se týkalo všech bank a pojišťoven, klíčového průmyslu a ostatních závodů s více než pěti sty zaměstnanci - celkem 2119 podniků s 61 % všech zaměstnanců v průmyslu a se 75% podílem na průmyslové výrobě. Československé znárodnění v roce 1945 bylo oslavováno jako událost historického významu, která postavila republiku do předních řad pokrokové Evropy, i jako událost odpovídající národním tradicím, zkušenostem a potřebám, k níž došlo bez kopírování cizích vzorů. V převažujícím nadšení se zcela ztratilo varování před nereálnými iluzemi a také obavy z příštích obtíží a důsledků.
Fungují záruky právního státu?
Ludvík David | 20. 12. 2005
Objektivně a nestranně vedené trestní řízení, zákonné limity státní moci, dispoziční volnost občanů a korporací, přístup k textům platných zákonů, celistvě a přehledně uspořádaný právní řád - to jsou významné atributy a zároveň garance demokratického právního státu. V současnosti však působí faktory jako vnější tlak médií, propojenost soukromé a veřejné sféry výkonu práva, hypertrofovaná byrokracie a nedostatek kontroly nad zákonodárným procesem s takovou intenzitou, že platnost a věrohodnost uvedených záruk zpochybňují.
Obslužný stát: vítězství pravice ve volbách 2006?
Zdeněk Havelka | 20. 12. 2005
Nástup Jiřího Paroubka do čela ČSSD s sebou přinesl radikální změnu strategie této strany. Nesmělou snahu o modernizaci ve stylu New Labour Tonyho Blaira nahradila emotivní demagogie, levicový populismus a programová legitimizace komunistů. Tato strategie slaví své úspěchy, neboť posun sociálních demokratů doleva probíhá v době, kdy ekonomika zažívá nebývalý boom, lidé bohatnou a koruna posiluje. Dle předvolebních průzkumů ČSSD více jak zdvojnásobila své preference a snížila náskok volebního favorita ODS na několik málo procent. Spolu s komunisty by tak měla v povolební sněmovně mírnou převahu.
Radikální rétorikou Paroubek odsoudil koaliční spoluvládce do role jakési trpěné stafáže. Potenciální partneři v budoucí pravicové vládě se drží zuby nehty svých vládních židliček, a tím úspěšně ztrácejí na přesvědčivosti. Sama ODS působí unaveně a nevýrazně. Může pravice vyhrát volby v roce 2006?
Svět podle Kagana
Z pražské návštěvy známého (neo)konzervativce
Petra Kuchyňková | 20. 11. 2005
V evropských (nejen českých) podmínkách se politologická literatura zpravidla nestává bestsellerem. Ne tak v USA. Jména jako Francis Fukuyama a Samuel Huntington nejsou sice známa každému, není však přehnané tvrdit, že jejich popularita překračuje vždy poměrně úzký okruh akademiků zabývajících se politickou vědou či mezinárodními vztahy. Termíny "konec historie" a "střet civilizací" jejich autorům již nikdo neodebere, byť by o to i stáli, případně byť by jejich dílo na poli politologie bylo rozsáhlejší než jeden světový bestseller (jako v případě Huntingtona). V USA, kde tamní politická kultura nepodléhá tolik nesmiřitelnému ideovému "partyzánství", může být též Robert Kagan příkladem osobnosti, která se poměrně úspěšně pohybuje na pomezí mediální známosti, poloakademického světa think-tanků (v jeho případě je to Carnegie Endowment for International Peace a bruselská pobočka nadace German Marshall Fund) a politického poradenství (působil v týmu Reaganova ministra zahraničí Schultze). Jeho ideová orientace je přitom známa, bývá zařazován mezi střední a mladší generaci tzv. neokonzervativců, i když on sám o svém přístupu hovoří jako o spíše konzervativním. V září Robert Kagan navštívil Prahu, kde vystoupil v rámci konference nazvané Současné proměny v transatlantických vztazích.
Ideové proměny zahraniční politiky USA
Odkud se vzali američtí neokonzervativci?
Petr Vilímek | 20. 11. 2005
Po 11. září začala být v souvislosti s americkou zahraniční politikou ve veřejných diskusích skloňována slova jako "neokonzervatismus", "neokonzervativci" či "neokonzervativní agenda". Nejčastěji se tak děje v podobě určité nálepky, kterou jsou obvykle ocejchováni ti, kdo podporují americkou zahraniční politiku boje proti terorismu a invazi do Iráku, zejména pokud se u nich dá navíc vysledovat židovský původ a podpora Izraeli (nejlépe samozřejmě údajné vazby na pravicovou stranu Likud). Skrývá se v tom určitá ironie, neboť samotný termín "neokonzervatismus" vznikl na konci 60. let též jako nálepka, která označovala údajné zrádce levice a socialismu. Stejně jako v minulosti jsou ti, kdo ony termíny opět uvedli v oběh, daleko od pravdy. Možná se jim ale dostane té pochybné cti, že se některá jejich obvinění v budoucnosti stanou sebenaplňujícími proroctvími. O tom se, jak dokazuje dosavadní historie "neokonzervativního hnutí", už mohli přesvědčit jejich předchůdci.
« Předchozí | 1 | 2 | 3 | … | 46 | 47 | 48 | 49 | 50 | 51 | 52 | … | 79 | 80 | 81 | 82 | Další »
Rubriky
Partnerský časopis
Inzerce
